01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg

Nápověda

Zde máte k dispozici články tříděné do kategorií, které můžete komentovat pomocí Komentářů dole pod každým článkem.

Ještě k otázce uzdravení

Bohuslav Wojnar

05.01.2007

Ještě k otázce „O jaké uzdravení jde?“ (Palčivé otázky 1–2/ 1997) Po přečtení odpovědi na otázku Iz 53, 5, jsem nabyl dojmu, že tato odpověď může být některými lidmi špatně pochopena. Někdo by mohl říct, že míra projevů Boží moci, kterou vidíme všude kolem sebe, je to co Bůh zamýšlí a tudíž, jakákoliv touha, nebo očekávání výraznějších, nebo větších projevů Ducha svatého je zbytečné a marné, protože standart, který vidíme kolem sebe je to, co Bůh působí a nemá zájem působit nijak víc. Někdo by mohl nabýt dojmu, že vše to co vidíme kolem sebe, (uzdravení, spasení a zázračná vysvobození, i co se týče jiných projevů Boží moci), je ona prvotina slávy přicházejícího věku, tzn. je to vše co Bůh dává, co nám má nastínit budoucí slávu, a tudíž nemá smysl očekávat nic víc, poněvadž Bůh nechce působit víc, neboť vše to slavné se zjeví až při druhém příchodu Kristově. V tomto kontextu jako by se zdálo, že ona prvotina je velice chudá a nepatrná, (alespoň co se týče naší země, jakož i celé Evropy). I když znám Bohušovu teologii na toto téma, dojem, který by mohli někteří lidé nabýt po přečtení oné odpovědi mě přiměl ke znovuotevření tohoto tématu. Jaromír Bílý

Odpověď:

I když si nemyslím, že zmíněná odpověď v „Palčivých otázkách“ vybízí k „usnutí na vavřínech“ a k pocitu spokojenosti ze stávající úrovní prožívání projevů moci Boží, přesto souhlasím, že by si věc zasloužila širší vysvětlení. Vycházel jsem samozřejmě z otázky, která se týkala nejen teologie uzdravování, ale díla vykoupení, jehož je uzdravení součástí. Vycházel jsem také z toho, že odpověď budou číst především lidé, kteří jsou dobře obeznámeni s děním ve sboru. V posledních měsících jsem se často v kázáních vracel k otázce hledání projevů Boží moci, mluvil jsem o tom, že Bůh chce „odpovídat ohněm“ mocí Boží, jak to učinil na Karmelu pro Elijáše, o Ježíšově způsobu evangelizace skrze divy a znamení, jakožto svrchovaném vzoru pro nás, atd. Je pravda, že ne všichni tato kázání slyšeli. Přesto bych chtěl upozornit na jeden odstavec ze zmiňované odpovědi: „Je nutné zde říci, že skutečně v mnoha případech nemocný nemůže přijmout Boží dar uzdravení zejména z níže vyjmenovaných důvodů: (...) nepřipravenost starších církve se modlit modlitbu víry – i celé církve hledat projevů moci Boží tak, jak to Bůh naplánoval, ...“ (Palčivé otázky, 3.odst.). Dále je pak poukázáno na jeden (z více) opomíjených aspektů dané problematiky.

Přesto však velmi vítám možnost vrátit se k dané věci a blíže ji vysvětlit. Začnu otázkou: Když Pavel se ptá v listu Korintským: „Zdaliž jsou všickni apoštolé? Zdali všickni proroci? Zdali všickni učitelé? Zdali všickni divy činí? Zdali všickni mají dary k uzdravování? Zdali všickni jazyky mluví? Zdali všickni vykládají? (1K 12,29–30) – čímž samozřejmě chtěl říci – ne, ne všichni prorokují, mluví jazyky, atd. – protiřečí si to snad s Pavlovou výzvou na jiném místě téže epištoly? „Stůjtež o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali. (...) 5 Chtělť bych pak, abyste všickni jazyky mluvili, ale však raději, abyste prorokovali. Nebo větší jest ten, kterýž prorokuje, nežli ten, kdož jazyky mluví, leč by také vykládal, aby se vzdělávala církev.“ (1K 14:1,5) Jistěže v tom není rozpor. Pavel ukazuje z jedné strany rozmanitost Božího působení, kdy každý slouží jiným darem ke společnému prospěchu všech, někomu Duch dá nadpřirozené slovo moudrosti do určité situace, jinému dá možnost použit životní moudrost, získanou dlouhým chozením s Pánem, poznáním Božího slova, projitými zkouškami atd., a chce, aby tento člověk touto schopností (rozuměj hřivnou) dobře hospodařil v Boží církvi, ku prospěchu všech. Tato druhá schopnost je mnohem víc přirozená, alespoň dle našich lidských měřítek přirozeného a nadpřirozeného.

Na straně druhé nám Pavel ukazuje Boží touhu, aby každý měl zkušenost s prorokováním i s mluvením jinými jazyky. Vidím v tom úžasnou rovnováhu Božího slova. Duch svatý chce, abychom všichni prorokovali, ale to neznamená, že se zaměníme v mysteriózní „naduchlé“ individua, kteří jinak s sebou nepromluví, než proroctvími a jinými jazyky. Stejně tak je to i s uzdravováním. Opomíjení eschatologického aspektu uzdravení (onoho přijetí za syny ve smyslu vykoupení našeho těla z Řím. 8:23), jakožto součástí díla vykoupení, vedlo často k bizarním závěrům, kdy někteří se chystali třeba jít do nemocnic vyhlásit uzdravení všem pacientům, ale především k zhroucení se víry mnohých lidí, kteří se cítili viní, že nebyli uzdravení, nebo nemohli někoho uzdravit, i když sebevíc trvali v přímluvách a půstu. Jinde to vedlo k jednoduchým, leč strašlivým, závěrům: Když spasení a uzdravení je součástí téhož díla vykoupení – a uzdravení by se muselo projevit vždy nyní a zde – pak lidé, kteří setrvávají ve své nemoci jsou stejní, jako ti, kteří setrvávají ve svém hříchu a nečiní pokání. Vedlo to pak někdy dokonce k vylučování z takovýchto sborů, k psychickému zhroucení mnohých a dokonce ke kriminálním činům za které si někteří museli jít dokonce sednout do vězení, když bránili třeba svým dětem přijímat předepsané léky (např. insulin), což mělo samozřejmě tragické důsledky. Tyto věci ti lidé nekonali vírou, jakožto důsledkem Božího oslovení, ale pod tlakem učení, že to prostě musí být, a tudíž to vlastně je, ať to vidí, nebo ne. Jinak by byla zpochybněna, dle jejich názoru, i druhá strana díla vykoupení, jejich spasení, nebo spasení té osoby za kterou se modlili.

Stejně tedy jako pro nás platí, že „modliti se budu duchem a modliti se budu i myslí; plesati budu duchem, a plesati budu i myslí.“ (1K 14,15); platí též, že uzdravovat budeme duchovním darem uzdravování, který Duch svatý udílí jak chce (v dané situaci či danému člověku), ale také lékařskou vědou, která je ostatně rovněž Boží milostí, proto se modlíme za lékaře – a odmítání lékařské péče přenechejme raději sektám a šarlatánům.

Závěrem ještě nejdůležitější věc, kterou chci zdůraznit v této otázce. Vůbec si nemyslím, že prvotiny mocí příštího věku zamýšlené Bohem pro přítomnost, ona předchuť té úžasné reality, kterou v naději očekáváme s druhým příchodem Ježíše Krista, je něčím malým, kusým, „slabým odvarem“ toho, co má být potom. Za prvé, prvotina je sice početně omezeným, avšak autentickým vzorkem celé nádherné žně, ne jen náhražkou či „slabým odvarem“. Má stejnou chuť, stejnou kvalitu, ale je to prostě početně omezené vůči neomezené, obrovské, nekonečné žni, která má přijít.

Za druhé, pokud bychom byli na pochybách, jakáže to je ta prvotina – nehledejme její míru mezi dnešními zesvětštělými, pohodlnými křesťany, kteří se už ani v jazycích téměř nemodlí, neberme tento stav za normální křesťanství, ale se podívejme na Ježíšův život, který byl onou arci–prvotinou, podívejme se na Novozákonní církev, která byla tou normální, a pro nás i normativní skutečností! Normální, běžná míra projevů moci Boží, jakožto prvotina budoucí žně, je popsaná v knize Skutků, kde se křísilo mrtvé, uzdravovalo smrtelně nemocné a vyhánělo démony – ne v rádoby–charismatické realitě dneška, kde se často mluví hodně bombastických slov, ale „skutek nějak utek?“. Díky Bohu, že i dnes je však možno vidět mnoho věci, které Bůh koná, a na které můžeme říci: „ano, to je ono, je to přesně jako ve Skutcích“. Soudím však, že jako církev Kristova máme stále daleko k tomu normálu z Ježíšova pojetí prvotin – i k dosažení laťky, kterou nám nasadili bratři Petr a Pavel v prvním století.

Učení o prvotinách nás má na jedné straně ujistit o tom, že veliká prvotina ukazuje na přeohromnou žeň, ale také nás vybízí k ještě usilovnějšímu hledání Boží přítomnosti v našem životě i službě. Ať pak sloužíme duchem, či rozumem, vše činíme k slávě Boha Otce a v poslušnosti našemu Pánu Ježíši Kristu, mocí Ducha, který to vše působí.

Bohuslav Wojnar

Komentáře

Vložit komentář