01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg

Nápověda

Zde máte k dispozici články tříděné do kategorií, které můžete komentovat pomocí Komentářů dole pod každým článkem.

Misijní cesta do Afghánistánu a Pákistánu.

Bohuslav Wojnar

23.10.2006

Rozhovor s pastorem Bohuslavem Wojnarem pro časopis Život v Kristu

Otázky:

Bobe, je mi líto, asi jako většině čtenářů, že jsme nemohli být u vaší prezentace cesty do Afghánistánu a Pákistánu. Dovol, abych Tě jménem svým i zájemců z řad našich čtenářů zasypal

Kde a v jakém čase jste vlastně byli a jak vznikla myšlenka vašeho výjezdu?

Už delší dobu mi Bůh kladl na srdce dvě věci. Abych se více zajímal o syny Jákobovy (Izrael) a o syny Izmaelovy (obecně vzato, Muslimy). Jsem přesvědčen, že v dnešní době Bůh jedná velmi zvláštním a konkrétním způsobem s těmito dvěma skupinami lidi. Jakoby se evangelium vracelo ke svým kořenům. Nechci se zde o tom rozvádět, možná by to stálo za samostatný článek, ale víš, já chci být u toho, co dělá Bůh. A když on jedná se Židy a Muslimy v této době, cítil jsem velkou touhu co nejvíce přeorientovat naše misijní snažení v Křesťanském centru na islámské země. Věřím, že žijeme v době, kdy jako křesťané máme prokazovat lásku Izraeli velmi zřetelným způsobem, a to tím, že si uvědomíme zvláštní postavení Židů před Bohem, které nebylo vznikem církve zrušeno. Je to nutné, aby Židé mohli prožít uzdravení z těch staletí rádoby–křesťanských postojů (spíše pogromů). Na druhou stranu máme dělat vše pro to, aby Muslimové, kteří "...jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání", jak to kdysi Pavel řekl o Židech, mohli poznat skutečného Boha a přijmout Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

To byl u mě ten opravdový začátek mého zájmu o Blízký i Střední východ. Pak přišla ona konference Evropských letničních misií v Praze (bylo to koncem roku 2005) a tam jsem prožil něco, co se dá nazvat otevřením očí. Bylo tam velmi mnoho informací z první ruky o situaci misie v muslimských zemích. Šokovaly mně informace, jako například to, že pouze 2 % všech misionářů působí v muslimském prostředí. Je to samozřejmě dáno nebezpečností a složitostí takovéto misie, ale přesto je to zarážející. Ta konference na mě přišla zrovna v době, kdy jsem byl tak trochu unaven západním (i tím naším českým) křesťanstvím, kdy někteří křesťané se tváří, jakoby Bohu i lidem dělali milost, že křesťany vůbec jsou. Hodně čtu, trochu cestuji, a tak to na mně nějak dolehlo. Najednou zde byla ta konference s misionáři i bratřími a sestrami z různých zemí, kde to nemají jednoduché a kde být křesťanem často znamená opravdové nasazení života. Ti lidé neřeší ty naše žabo–myší problémy. Mohli jsme to vidět v Afghánistánu. Tam jsou vděční za každý den, který přežijí v bezpečí. Tohle na mně působilo jako čerstvý vánek. Najednou jsem si uvědomil, že církev je stále zdravá a silná a drží se podstatných věcí – jen to někdy nevidíme, protože žijeme v takovém trochu "vypolštářovaném" světě.

Na té konferenci byl také bratr Georg Taubmann, německý misionář, který už víc jak 20 let slouží v Afghánistánu a Pákistánu. Za doby Talibanu, těsně před 11. zářím 2001, byl spolu s dalšími spolupracovníky v Kábulu uvězněn. Po tom, co začala válka proti afghánskému talibanskému režimu, nikdo nevěřil, že to přežijou. Bůh je tehdy zázračně zachránil. Byli šťastní, že jsou venku živí a celí mimo Afghánistán. Rok na to ovšem, co se Georg zachránil, byl už zpátky v Afghánistánu a pracoval dále na Božím díle. Toužil jsem blíže poznat tohoto muže Božího. Domluvili jsme se tehdy se seniorem, bratrem Staškem Cichým, že ho pozveme na naši oblastní akci, kterou pravidelně míváme v lednu. Bratr Georg pak řekl, že cítil zvláštní puzení Ducha svatého, aby naše pozvání neodmítnul. Víš, on nepatří k těm, kteří čekají s prázdným diářem, aby je někdo pozval. Má spoustu pozvání z celého světa. V lednu byl ovšem u nás a Bůh si tu jeho návštěvu velmi mocně použil. Byli jsme osloveni jeho horlivostí i láskou k muslimům. Není to žádná slepá, naivní láska, kdo jiný, než on, může znát všechny krutosti, čeho jsou islámští radikálové schopní. Afghánistán je výmluvný výraz toho, co dokáže islámská ideologie udělat, když je praktikována takříkajíc ortodoxně. On sám byl mnohokrát v ohrožení života, taktéž jeho rodina. Jeho syn byl ve škole, kterou napadli sebevražední teroristé, a jen Boží zásah způsobil, že dnes žije. Uvědomil jsem si, že tohle je služba Bohu na plno. Svěření se Bohu do rukou se vším všudy.

Po té návštěvě ve mně dozrálo rozhodnutí, které jsem jasně cítil, že je od Boha, že bych měl jet do Afghánistánu, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak to tam vypadá. To rozhodnutí souviselo s přesvědčením, že věřím, že se tímto směrem bude ubírat naše misijní angažovanost v budoucnu, a nechtěl bych posílat bratry a sestry někam, kde bych to osobně nepoznal. Vybídnul jsem také druhého pastora, bratra Staška Bocka, aby jel se mnou, protože jsem chtěl, aby náš sbor byl do toho co nejvíce "ponořen", a také proto, že jsem věděl, že Stašek tuto vizi také sdílí. Myslím, že to také souviselo i se vznikem Misijní kanceláře AC, do čeho jsem přímo zapojen. Myslím, že nás Bůh chce i jako celek Apoštolské církve více zapojit do misijního díla, a to obzvlášť na místech, kde je Islám dominantní sílou. Vlastně ještě před tím, než jsme jeli do Afghánistánu a Pákistánu, se přede mnou najednou otevřely dveře, které předtím byly dost pevně zavřeny. Kdysi jsem hodně sloužil v mnohých západních zemích a v Americe. Avšak v posledních dvou letech se to dost změnilo. Před rokem jsem sloužil spolu s pastorem Markem Brandem v Africe a po té pražské konferenci jsem od něj dostal pozvání, abychom v dubnu tohoto roku navštívili Blízký východ. Začali jsme v Istanbulu, kde jsme se setkali s bratřími a sestrami z Iránu, dále pak jsme byli na konferenci v Ammánu v Jordánsku, kde byli křesťané ze všech blízkovýchodních zemí, včetně Iráku a Sýrie. Pak jsme navštívili sbor Adonai Roi v Tel Avivu v Izraeli. Tato cesta byla pro mě velmi významnou, i ohledem těch věcí, o kterých jsem mluvil před chvíli.

Když jsem přijel zpátky, tak jsme se pustili do přípravy té cesty do Afghánistánu a Pákistánu. Finančně to sice vypadalo dost nepravděpodobně, ale když Bůh vede, tak i zaopatří, že? Také jsme neměli moc času na vyřizování všech formalit a nejdříve se zdálo, že nám do Kábulu nikdo neprodá letenky, protože Ariana Airlines (afghánské aerolinky) nejsou takříkajíc "v systému". Pak jsme našli jednu agenturu v Hamburku, kde nám letenky zajistili. Měly nás čekat na letišti v Istanbulu (nečekaly, ale díky Bohu, po pár hodinách vyjednávání se pak našly). Letěli jsme do Kábulu 13. června a vraceli jsme se (i s neplánovaným mezipřistáním v Teheránu) 27. června.

Jaká je v Afghánistánu situace – jde o zemi "po válce" nebo ještě stále "ve válce"?

Situace v Afghánistánu je velmi složitá. Svržení režimu v roce 2001 nebylo pro americkou armádu sice snadné, ale s pomocí tzv. Severní aliance generála Masúda, který byl Al Kaidou den před 11. zářím 2001 zavražděn, ale jeho jednotky byly i proto velmi odhodlané svrhnout Taliban, celá operace proto proběhla velmi razantně. Byla nastolena nová vláda, země se začala dostávat z nejhoršího. Za doby Talibanu byla totiž tato země totálně zdevastovaná. Téměř nic nefungovalo. Město Kábul bylo téměř úplně zničené. Nyní nám Georg hrdě ukazoval, jak mnohé domy v Kábulu už jsou opravené a život začíná jakž takž fungovat. Místní paštunský bratr, když jsme se ho zeptali, jak se teď žije ve srovnání s dobou Talibanu, řekl, že jako v ráji. My jsme ovšem po příjezdu do Kábulu měli dojem, že se tam pomalu ani nemůže dát žít. Elektřina funguje jen občas, tekoucí voda a kanalizace neexistuje, všude rozbité domy, silnice, vojenské zátarasy, bída, špína, a k tomu všemu Islám v té nejfundamentálnější podobě. Bojovníci Talibanu nejsou ještě ani zdaleka úplně poražení. Mají silné zázemí v Pákistánu, tak se různě na tom pohraničí pohybují a představují velmi vysoké bezpečnostní riziko pro všechny lidi, obzvlášť západní návštěvníky a pracovníky různých západních institucí. Problém ovšem je, že stále mají určitou podporu v řadách obyčejných lidí. 2 týdny před tím, než jsme do Kábulu přijeli, tam propukly velmi silné nepokoje, které dostaly do ulic tisíce naštvaných muslimů, kteří ničili vše západní, co jim přišlo pod ruku. Díky Bohu, že misijní pracovníci, se kterými jsme v kontaktu, nebyli zasaženi, i když ty ničící davy šly ulicí, u které je postaven hostovský dům té misie. Bude ještě dlouho trvat, než bude situace v Afghánistánu normální, ale díky Pánu, Slovo Boží je zaséváno v té zkoušené zemi, i když je pod obrovským tlakem té situace. Asi bude lépe, když o tamní církvi nebudu mluvit žádné detaily. Je super vidět, jak křesťané mohou pomáhat i v těch obyčejných každodenních potřebách lidem v Afghánistánu. Bez této pomoci by život těch lidí byl téměř nesnesitelný. Viděli jsme tam také, jak ?pomáhá? Irán a Saudská Arábie. Financují obrovské stavby islámských školících center. K tomu není co dodat.

Co bylo vaším hlavním cílem a jak se vám jej podařilo naplnit?

Chtěli jsme navštívit Kábul, misijní organizaci Shelter Now, kterou vede Georg Taubmann, vidět jejich práci, jejich každodenní život, také se setkat s afghánskými křesťany, nejen s misionáři. To se nám díky Bohu podařilo. Georg si ovšem velmi přál, abychom dostali i Pákistánské vízum (dostali jsme je dokonce zadarmo, bratr z Ukrajiny, který byl s námi, musel za pákistánské vízum hodně zaplatit). Georg chtěl, abychom měli možnost navštívit jejich práci v Pákistánském Peshawaru a také v, nedávným zemětřesením postiženém, Kašmíru. Je tam velmi zvláštní situace, protože území Kašmíru bylo zcela uzavřené pro západní organizace, křesťanské už ani nemluvě. Nyní je tato oblast otevřená pro pomoc a tím i pro kontakt s místními lidmi. Abych toho neřekl příliš, modleme se za tuto oblast. Prožívá svůj čas Božího navštívení. Původně jsme měli letět tam i zpátky letadlem Červeného kříže, ovšem nakonec tam jsme absolvovali dost obtížnou, a asi i dost nebezpečnou, cestu autem přes Afghánské hory, a město Jalalabad. Dále přes území Waziristánu, které pákistánská vláda tak docela nemá pod kontrolou, kde jsme museli mít zvláštní povolení vůbec vstoupit, a také nám přidělili ochranku s kalašnikovem. Zpátky jsme díky Pánu, dokonce zadarmo, letěli s Červeným křížem, což jsem obzvlášť já hodně ocenil, protože jsem tehdy dost nepříjemně onemocněl. Peshawar je místem vzniku Al Kaidy a je to tam cítit. Duchovní situace je tam snad ještě složitější, než v Kábulu. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Jak vidíte práci v této zemi výhledově? Budete pokračovat?

V týmu, který pracuje v Kábulu i na dalších místech Afghánistánu, jako je například Faizabád na severu země, je zastoupeno 11 nebo více národností. Dokonce Rumuni tam mají své misionáře. Jen Češi tam ještě nejsou. Já věřím, a proto jsme tam také byli, že se to změní. Také jsme jako sbor začali s pravidelnou finanční podporou rodící se Afghánské církve (řečeno obecně ze zřejmých důvodů). Možností se tam zapojit je mnoho. Věřím, že v nejbližší době se k tomu týmu připojí jedna sestra ze Slezska, která se na tuto službu připravuje, a později věřím i další. Také bychom tam rádi poslali na pár týdnů nějakého automechanika, který má ?zlaté české ruce?, aby se jim tam podíval na ty jejich auta, protože ty tam na těch cestách necestách dostávají hodně zabrat. Tam jsem si uvědomil, jakou auta mají neuvěřitelnou výdrž. Tu tam ovšem potřebují hlavně lidé, a proto bych chtěl touto cestou prosit všechny čtenáře, aby se zapojili do pravidelných přímluvných modliteb za Afghánistán a Pákistán. Je tam mnoho věrných služebníků Božích, kteří vydali své životy beze zbytku na oltář jako oběť živou, svatou, Bohu milou. Oni ty naše modlitby velmi potřebují. Ta misijní služba tam je vlastně postavená na modlitbě. Jinak by to ani nešlo.


Komentáře

Vložit komentář