01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg

Nápověda

Zde máte k dispozici články tříděné do kategorií, které můžete komentovat pomocí Komentářů dole pod každým článkem.

Byla jsem vězněna v Polenlagru

Edyta Zahraj

25.07.2009

Byla jsem vězněna v Polenlagru

Narodila jsem se v roce 1928 ve Skoczowě, městě ležícím nedaleko Cieszyna. Jmenovala jsem se tehdy Edyta Syjud.

Ve 2. čtvrtletí roku 1942 hitlerovci začali ve Slezsku vytvářet tábory pro Poláky, tzv. Polenlagry. Zřídili jich celkem 21 a sloužily pro okres těšínský, bielský, žywiecký, chrzanowský, wadowický, olkuský a dąbrowský. Do těchto táborů byly posílány celé rodiny včetně dětí a těhotných žen. Polenlagry byly zřízeny pro Poláky, vězněna v nich byla často inteligence, která byla považována za politicky nejistou. V táborech byli vězni nuceni pracovat, rezignovat na vlastní národnost a vstupovat do Wehrmachtu. Těm, kdo byli zajati v táborech, byly odebírány majetky, zvláště pak zemědělská hospodářství a řemeslnické dílny. Z 21 Polenlagrů se na Těšínském Slezsku nacházely 3, všechny na levém břehu řeky Olzy – v Petrovicích, Fryštátě a Bohumíně.

Moji rodiče byli řemeslníky a po mnoho let vlastnili a vedli fotografickou dílnu ve Skoczowě. Za to, že jsme byli Poláci, celá moje rodina, tj. matka, otec, já a mladší sestra, jsme byli v noci z 1. na 2. října 1942 vyhozeni z vlastního domu ve Skoczowě. K ránu kolem páté k nám vtrhli gestapáci a s hlasitým pokřikováním „schnell! schnell!“ (rychle!) nás vyhodili. Tím křikem nás tak šokovali, že místo teplých věcí jsme si rychle do povlečení na polštáře házeli věci tenké a letní. Pamatuji si na lyžařské boty, které jsem měla dostat k Vánocům. Utíkala jsem pro ně do skříně v pokoji a najednou mi je gestapák vytrhl z ruky a řekl: „solche Schuhe Pole?“ ( Polka a takové boty?). Hodil je hned do své tašky. Na 3 dny před tímto vysídlením mě vyhodili z 3. třídy základní německé školy ve Skoczowie se slovy, že jako Polka nemohu do německé školy chodit.

Do 10 minut jsme museli nasednout na vůz tažený koněm, kde seděli už jiní lidé vyhození ze svých domovů v Pogóří. Byl na nás nesmírně žalostný pohled. Před domem stálo několik desítek lidí a všechno to pozorovali. Zavezli nás na nádraží, odkud nás vlak odvezl do Polenlagru č. 40 ve Fryštátě. Doprovázelo nás četnictvo. Octli jsme se v budovách z červené cihly, pravděpodobně v kasárnách. V naší místnosti bydlelo až půl druhé desítky rodin. Vybavení se skládalo ze stolu, taburetky, plechových misek a lžic. Skříně nebyly žádné, spali jsme na patrových postelích. Dostávali jsme tři „hladová jídla“ denně. Byla to shnilá krmná řepa a pařené kopřivy. Do paměti se mi vryl nápis nad vchodovou bránou: „Arbeit macht frei!“ (Práce osvobozuje!) Myslela jsem si, že pokud budu vzorně pracovat, budu svobodná! Nad táborovým plotem byl ostnatý drát. Beznaděj naší situace působila, že lidé hledali útěchu v modlitbě. Modlili se ve skupinách, velice vroucně.

V táboře ve Fryštátě jsme byli 1-2 měsíce. Jak jsem již zmínila, moji rodiče byli fotografy. Dozvěděl se to esesák, který vedl fotografickou dílnu v Bohumíně. Na jeho příkaz nás přemístili do Polenlagru v Bohumíně, č. 32. Rodiče byli zaměstnáni v jeho fotografické dílně. S eskortou SS nás denně vodili do práce. Děti od 10 let musely pracovat v zemědělství, ty mladší pracovaly v táboře. Nesmírně unavující byly každodenní nástupy, které se konaly mezi 5. - 6. hodinou ranní. Velitel tábora Obersturmbandführer SS Speck se vyžíval, když mohl protahovat nástupy během deště, sněhu a mrazu. V táboře byl zřízen speciální bunkr, do něhož byli Poláci zavíráni za různá drobná provinění, např. špatně ustlanou postel. Během jednoho z ranních nástupů mě přidělili k práci v domácnosti. Tam jsem musela prát, mýt okna a dělat ostatní úklidové práce. Byla zima, musela jsem chodit bosá, nedali mi žádné bačkory. Jíst jsem mohla pouze v oddělené místnosti, protože – což zdůrazňovala hospodyně – „byla jsem Polka“. V létě jsem musela sbírat kopřivy pro kuřata a ostatní domácí havěť. Rukavice mi nedali, ruce jsem měla popálené a opuchlé. Nejednali se mnou jako s člověkem. Po téměř dvou letech práce u té majitelky zemědělské usedlosti, jsem se snažila dostat do firmy Voller, kde pracovali moji rodiče. Bohumín byl důležitý železniční uzel, a proto byl často terčem bombardování. Pamatuji si den, kdy jsme utíkali před americkým náletem do parku. Ten byl hned vedle Polenlagru, asi 3 km od železničního nádraží. V tom parku se zdržovala německá vojska s protiletadlovými děly. Začala skutečná válečná muka. Americká letadla bombardovala park, německé dělostřelectvo střílelo na letadla. Stáli jsme pod stromem, když najednou jsem pocítila, že k nám klesá americké letadlo.

Začala jsem utíkat a skočila jsem do živého plotu. Naproti mně, tam ležela mladá žena, která se modlila německy. Já jsem se modlila polsky – obě Otče náš. Bomba dopadla nedaleko nás, zanechala obrovskou díru a zasypala nás cele hlínou. Vedle sebe jsem měla tašku, která mi pravděpodobně zachránila život. Ta německá žena najednou začala křičet „Hilfe! Hilfe!“ (Pomoc!) stehna měla prostřílená jako síťovinu. Já jsem se zvedla ze země a začala jsem křičet, plakat a smát se, byla jsem v šoku. Hledala jsem pro ni sanitku. Vzali ji, a co ji potkalo dál, nevím. Když jsem se vrátila do lágru, měla jsem ve své tašce 8 děr od úlomků bomby. Kdyby neležela vedle mne, zřejmě by mne ty úlomky zasáhly. Byla bych na vozíku nebo bych nežila vůbec. Byl to zázrak. Bůh měl pro mne zřejmě jiný plán!

Velmi špatné podmínky v táboře způsobily, že jsem trpěla otevřenou tuberkulózou. Antibiotika tehdy nebyla a to, že jsem se z toho dostala, je další Boží zázrak. Lékařské osvědčení dokazuje mnohočetné „kaverny“, tzn. zajizvené díry. Našimi nejbližšími kamarády v táboře byly blechy, štěnice, vši. Měli jsme je v oblečení i postelích. V té době vznikla naše „Óda na svobodu“:

„V tomto baráku německého utrpení

uvadlo naše mládí jak kvítí.

Zde mé slzy stékaly hojně a poznala jsem,

že svoboda je dražší než vlastní žití“.

V bohumínském táboře existovalo tajné vyučování. Vedly je dvě učitelky v bloku číslo 4. Skupinky dětí se naoko učily jazyku německému, ve skutečnosti však se učily dějepis, polštinu a francouzštinu. Já jsem docházela do hodin francouzštiny, což se mi po válce velice hodilo. V ekonomickém gymnáziu v Těšíně mi znalost francouzštiny pomohla při psaní obchodních nabídek. Do tábora také přijížděly komise, které prováděly rasové selekce. Také celá naše rodina se toho musela účastnit. Bylo to v roce 1944. Museli jsme vejít každý odděleně do místnosti, bez jakéhokoli oblečení. Tam nás vážili, měřili a detailně prohlíželi. Moje matka měla světlé vlasy, já i sestra také.

To nás způsobovalo pro přijetí k arijské rase. Z toho vyplývalo přijetí německé volkslisty a náš otec měl vstoupit do německé armády a narukovat na východní frontu. Tuto nabídku jsme odmítli. Východní fronta se přibližovala mílovými kroky. Za dobrou práci ve fotografické dílně můj otec obdržel potvrzení s fotografií, že je zaměstnancem té firmy a jeho služba je spojena s noclehem. Na základě tohoto potvrzení mohl jezdit vlaky. Jezdíval takto do Skoczowa ke známým a prosil o jídlo, např. mléko, máslo, mouku. Toto jídlo jsme schovávali v pronajaté malinké místnosti vedle fotografické dílny.

V první polovině roku 1945 náš tábor evakuovali na francouzsko-alsaskou hranici do Thüringenu. Já i sestra jsme se schovaly v oné malé místnosti, matka a otec utekli z tábora hned ráno tak, že přestřihli dráty. Hned dorazili k nám dvěma. Věděli jsme, že musíme odtamtud rychle utíkat, protože bylo jasné, kde nás budou hledat. Dostali jsme se do nedalekého Schönichelu, kde jsme se ukrývali až do května 1945 u jisté dobré rodiny.

Na náš majetek ve Skoczowie dosadili rumunského Němce. Byl důstojník SS. Takoví, jako byl on – Tischler, přijížděli z Rumunska. Který majetek se jim zalíbil, tam se zabydleli. Tatínek se neukrýval spolu s námi, ale co nejdříve odjel do Skoczowa, aby náš dům hlídal. Ve Skoczowě ještě byli Němci, kdežto v Pierści, pouhých 5 km od Skoczowa už byli sověti. Telefonní dráty byly přetrhány, autobusy ani vlaky nejezdily, stále byly nálety sovětských letadel. Ve Skoczowě válka skončila až 9. 5. 1945. Otec se přihlásil na Městský úřad ve Skoczowě, úředníci ho však nechtěli zaregistrovat, protože celá naše rodina byla zapsána jako političtí vězňové, deportováni do táborů v r. 1942. Otec tam tvrdil, že tábor byl otevřen a každý měl jít, kam chtěl. To si už Němci nemohli ověřit, protože telefony nefungovaly a panoval všeobecný chaos.

Během jednoho ze sovětských náletů na Skoczów byly bombardovány objekty, které byly podezřelé. Náš soused, velkoobchodník měl na dvoře sudy s benzínem. Během bombardování začaly hořet a vybuchovat. Také na náš dům spadly bomby a začalo hořet. Otec a já jsme se snažili požár hasit, já jsem nosila vodu v kbelících. V jedné chvíli moje bunda začala prosakovat krví. Tatínek mne zavedl k místnímu lékárníkovi, který ránu mezi žebry očistil a ovázal. Po osvobození, když jsem byla na povinném rentgenu, ukázalo se, že úlomek bomby, velký jako čočka, skončil v žebrech a dodnes tam je. Je to nerez, nehnije to. Byla jsem raněná, ale ne zabitá ani invalida… Bůh měl opět pro mne svůj plán.

Vrátím se ještě k našemu ukrývání se v Schönichelu, u rodiny Ferfeckých. Sousedův syn nás poznal na veřejných bohumínských policejních listinách, kde byli zveřejněni lidé, kteří utekli z táborů. Kdo by nám pomáhal, byl ohrožen deportací do Osvětimi. Po této šokující zprávě jsme opět museli utíkat. Odešli jsme v noci na nádraží v Bohumíně a bez jakýchkoli dokladů jsme nasedli na vlak do Cieszyna. V noci esesáci kontrolovali vlak. Já jsem procházela vagóny, abych zjistila, kde už byli. Tam jsme pak nastupovali. Strašně jsem se bála, maminka i sestra plakaly. Z Cieszyna jsme šly do Skoczowa pěšky – 18 km, protože žádná doprava neexistovala. Tam ještě stále byla fronta, tak jsme přespávali u souseda ve sklepě. Nakonec sovětská vojska vstoupila i do Skoczowa a Němci utíkali.

Sdružením protifašistických bojovníků byly Polenlagry započteny mezi koncentrační tábory, protože v nich panovaly stejné podmínky. Když nás odvezli, bylo mi 13 let, když jsme se vrátili, bylo mi 16.

To, že žiji, je pro mne důkaz Boží ochrany, neboť v každé z těch těžkých situací jsem byla neustále v bezprostředním ohrožení života.

Sestra Edyta Zahraj je členkou AC, Křesťanského centra v Českém Těšíně

Z polštiny přeložila PaedDr. Irena Molin

Komentáře

Napsal/a: Jana

Vloženo: 27.11.2009, 20:55:01

Velmi silne svedectvo.Nech Vas Boh velmi zehna. Mlada generacia by mala pocut taketo svedectva.MOhli by ste napisat aj knihu, alebo to vydat ako brozuru.

Vložit komentář