01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg

Nápověda

Zde máte k dispozici články tříděné do kategorií, které můžete komentovat pomocí Komentářů dole pod každým článkem.

Konference o smíření

Dr. Walter Ziffer

19.09.2009

Článek v anglickém jazyce naleznete zde: www.kctesin.cz

Český Těšín - Konference o smíření - září 18-20,2009 – Dr. Walter Ziffer

Dobré odpoledne mí přátelé,

milý pastore Wojnare, děkuji vám velice za vaše pozvání k oslovení Konference o smíření a rovněž vám děkuji za vaše laskavé uvedení.
    Dovolte mi, abych předtím, než budu pokračovat, vyjádřil svůj dík mému synovci Richardovi, který bydlí ve Frýdku a který je jediným členem naší rodiny, který stále žije v České republice. Byl to Richard, který byl tak laskavý, že přeložil má slova z angličtiny do češtiny. Myslel jsem si totiž , že nám sdělení mých myšlenek ve vašem vlastním jazyku umožní lepší vzájemné pochopení.
    Je skutečně vzrušující být zde po šedesáti sedmi letech, mezi přáteli, kteří stejně jako já pokládají toto město za své rodné město. Mé city se dají nejlépe vyjádřit pomocí úvodních slov Žalmu 133:1, „Jaké dobro, jaké blaho
Tam, kde bratři bydlí svorně!
    Předtím, než jsem zde přijel, zakoupil jsem Bibli (Český ekumenický překlad), ve které jsem ke své radosti četl, že to byl můj starý přítel, Prof. ThDr. Miloš Bič z „Komenského Evangelické Bohoslovecké fakulty“ v Praze, který předsedal výboru, překládajícímu text hebrejského Starého Zákona do Češtiny. Profesor Bič studoval kromě dalších teologických škol v Montpellier ve Francii, kde jsem sám učil Starý Zákon a hebrejštinu po několik let. Profesora Biče jsem potkal před mnoha lety na mezinárodní konferenci o Starém Zákonu v Ženevě ve Švýcarsku a tehdy mi vyprávěl, jak byl jako odpůrce nacistického režimu deportován do Buchenwaldu. On a já jsme se právě tam a tehdy stali duchovními bratry a on mne pak a mou rodinu navštívil ještě dvakrát, když jsem pracoval ve Francii. Když jsem viděl jméno Profesora Biče na zmiňované bibli, věděl jsem, že to bude vynikající překlad a nemohl jsem se ubránit tomu, abych tuto bibli zakoupil.
    Krátký text ze Žalmů, který jsem právě přečetl, mne přivádí k další vzpomínce. Jsem si jistý, že všichni víte, že se podle legendy v roce osmsetdeset našeho letopočtu setkali po dlouhé pouti u pramene tři odděleně putující a vyčerpaní synové prince – Bolko, Leszko a Cieszko. Byli přešťastní a proto se rozhodli založit novou osadu, jako dík zato, že se vzájemně sešli a že také našli vodu, která ukojila jejich žízeň. Tuto osadu pojmenovali Cieszyn od polského slova cieszym sie nebo v češtině těším se. Takto vznikla jména Cieszyn a Těšín.
    Když jsem byl dítě, tak jsme často, společně s mou sestrou Editou a mými rodiči, navštěvovali mé prarodiče, kteří bydleli na ulici Ratuszova v Cieszynie. Při cestě nahoru jsme se někdy zastavili u památníku Tří bratří, protože blízko stál dům, kde se narodil můj otec a kde ještě stále, před válkou, bydlely jeho dvě sestry.
Proč vám to všechno vyprávím? Protože jako Bolko, Leszko a Cieszko, kteří se vzájemně našli u pramene, jsem se dnes s Vámi setkal já, moji přátelé. Podobně jako tito tři bratři v oněch dávných dobách, jsem i já šťastný, že jsem přijel do Těšína a že mám tu čest oslovit vás na této konferenci.
A tak nás v těchto dnech oslovují slova Žalmu 133. V hebrejštině, jazyku Starého Zákona, čteme: hine mah tov u-ma-na’im shevet achim gam yachad, "jaké dobro, jaké blaho, tam kde bratři bydlí svorně!".
    Chci, abyste věděli, že k vám přicházím jako přítel. Protože jsem přítel a toto je konference o usmíření, musím se s vámi podělit a několik málo vzpomínek z mého vlastního života, které se nebudou příliš příjemně poslouchat. Jsem k tomuto veden jedním z našich velkých židovských  mudrců Ba’al Shem Tovem, „Mistrem Dobrého Jména“, který učíval, že „ Nezapomínání je klíčem k nápravě“. Takže vás pozývám v této hodině, abyste si zavzpomínali společně se mnou, s největší pravděpodobností posledním přeživším z německé deportace všech židovských žen, mužů a dětí z tohoto českého města a z Cieszyna, dvacátého prvního června tisíc devětset čtyřicet dva.
*
    Dovolte mi začít mé vzpomínky něčím, co se skutečně v tomto městě stalo, protože tato příhoda má symbolický význam. Nejedná se o fiktivní příběh. Je to něco, v čem jsem byl osobně zainteresován. Nevzpomínám si na přesné datum, ale muselo se to stát asi jeden rok před tím než polská vláda anektovala toto území, které nazývali „Zaolzie“ a jehož hlavním městem byl Český Těšín. Muselo se to stát v roce tisíc devětset třicet sedm, když jsem měl deset let.
Jeden starý židovský muž z Galicie (jižní Polsko), který nesl dva kufry, přišel k budce pohraniční policie na hlavním mostě v Cieszynie a chtěl přejít do Českého Těšína, kde žil jeho bratr s rodinou. Přirozeným způsobem ztratil svou rodinu v Polsku, a proto se chtěl připojit ke svému bratrovi na české straně. Tento muž byl Chasidský žid, velmi pozoruhodný židovský muž, s dlouhým šedým plnovousem, oblečený způsobem, jak se tito lidé oblékali v Polsku. Měl dlouhé pejzy, široký černý klobouk a dlouhý černý kaftan. Když předložil své doklady polské stráži, dobírali si ho a dělali si z něho legraci, ale nakonec ho nechali přejít.
Když se tento starý muž dostal na českou stranu, pohraniční policie prozkoumala jeho doklady a zjistila, že tomuto starému muži chybí dokument, osvobozující ho od polské vojenské služby. Tato směšná příčiny způsobila, že mu nebyl umožněn vstup do Československa i když byl ve věku mezi sedmdesáti a osmdesáti lety. Takže byl poslán zpět do Cieszyna. Ale tam ho polská stráž nepustila, protože právě oficiálně opustil Polsko. A tak tento ubohý starý muž chodil sem a tam, doprovázen smíchem stráží a procházejících chodců.
    Můj otec, který měl funkci předsedy synagogy v Českém Těšíně a předsedy Židovské náboženské obce okresu Český Těšín, se snažil intervenovat ve prospěch tohoto starého muže, ale bez výsledku. A tak bylo rozhodnuto vybudovat malou dřevěnou boudu přesně uprostřed mostu, polovinou v Polsku a polovinou v Československu. Čeští židé poskytli nejzákladnější materiály – matraci, stůl a židli, kbelík pro vykonání potřeby a tak dále. Můj otec a matka poskytovali nezbytné jídlo, které jsem mu denně nosil na most.
    Po několika dnech této bídné existence byl tomuto muži, díky neustálým jednáním mého otce s československými úřady, umožněn vstup do naší republiky. Dnes můžeme s jistotou říci, že bohužel nepříliš dlouho potom, našel tento starý muž i s rodinou svého bratra smrt z rukou nacistů během Holocaustu.
Tento příběh vám vyprávím, abych ilustroval, že židé byli v mnoha částech Evropy, dokonce před příchodem nacistů, lidem, který nikdy nebyl plně akceptován a integrován do svého okolí, kultury a národa. Nesčetněkrát byli židé vyháněni a voláni zpět jen proto, aby byli opět vyháněni a to pokaždé, když se to pro vlády zdálo výhodné. Při nejlepším byli židé pouze tolerováni. Ve většině středoevropských a východoevropských zemí to byli židé, kteří se sami sebe ptali „Kde domov můj“. Dokonce i v této zemi, pod opatrovnictvím našeho prvního velkého prezidenta Thomase Garigua Masaryka, v demokratické zemi, kde židé byli plnoprávnými občany a těšili se ze stejných práv, jako ostatní občané, nebylo všechno v pořádku.
*
    Již dříve jsem řekl, že přicházím jako přítel mezi přátele. Přátelé by k sobě měli být upřímní a tak vám ke svému zármutku musím říci, že antisemitismus, dokonce i v tomto městě, existoval ještě předtím, než nás zaplavil Holocaust. Zde je další osobní vzpomínka:
    Moji učitelé v Masarykově škole byli dobří a slušní lidé. Má učitelka v první třídě paní učitelka Štěrbová byli vynikající osoba a učitelka a já jsem ji miloval. Když jsem onemocněl příušnicemi a nemohl jsem navštěvovat školu, posílala mi malé dopisy, ozdobené na okrajích kočičkami, pejsky, myšičkami, ptáčky a tak dále, aby mne povzbudila a informovala mne o úkolech, které se musí ve škole udělat. Ve druhé a třetí třídě to byl pan Hill, ktery byl přátelskim a příjemnim učitelem a ve čtvrté a páté třídě to byl pan učitel Farník, vynikající pedagog, který se plně věnoval žákům a vzdělání. Z tohoto ranného školního období mi zůstaly pouze dobré vzpomínky, co se učitelů týká. Avšak od svých spolužáků jsem při mnoha příležitostech slyšel slova žid nebo židek, která byla míněna jako nadávky. Jednou, při naší cestě domů, když mě doprovázel můj malý židovský přítel jménem Jakob Katz, na nás házeli kameny pod viaduktem Nádražní ulice a taktak jsme unikli tomu, abychom byli zbiti staršími studenty….Nyní se samozřejmě nabízí otázka: odkud získali tito mladíci své antižidovské postoje? A odpověď je jasná: od svých rodičů a/nebo od svých církví. Toto je velmi smutné. Když jsem vyprávěl svému otci o tomto incidentu řekl: Nedělej si s tím starosti a buď rád, že jsi nebyl zraněn. Jsi příliš mladý, abys to pochopil.
*
    Buď v roce tisíc devětset třicet pět nebo třicet šest postavila polská vláda sochu u hlavního mostu, znázorňující ženu jako válečníka hrozivě mávající mečem proti české straně, tak zvané oblasti Zaolzie. Socha je stále na svém místě. Využívajíce zrádnou smlouvu z Mnichovské konference v září tisíc devětset třicet osm, která připravila Československo o oblast Sudet, Polsko anektovalo druhého října tisíc devětset třicet osm oblast Zaolzie.
    Přes noc jsme se stali polskými občany a můj otec, který měl oprávnění jako advokát v Československu, již nemohl vykonávat právní služby. Byli jsme bez jakéhokoliv příjmu. Moje matka navštěvovala kurs pečení a po jeho ukončení se starala o různé malé oslavy, vyráběla pečivo a koláče a tím finančně podporovala rodinu. My děti jsme museli navštěvovat polské školy a nosit uniformy studentů polského lycea. Má sestra i já, stejně tak jako moji bratranci a sestřenice jsme tuto vynucenou změnu nesli nelibě. Mnohem důležitější však bylo, že nyní pod polskou vládou, bylo s námi jako s Židy v našich třídách otevřeně špatně zacházeno. Učitelé nás uráželi a ponižovali před celou třídou, nejenom proto, že jsme byli Židé, ale rovněž proto, že jsme byli Češi a neuměli jsme dobře mluvit polsky. Když si to připomínám, pamatuji si těchto jedenáct měsíců pod polskou vládou, jako velmi nešťastné období.
*
    Polská okupace netrvala dlouho. Prvního září tisíc devětset třicet devět vypukla druhá světová válka a naše město, které tenkrát patřilo do Polska, bylo zaplaveno německou armádou. První den války jsme byli okupováni jako polské město. Válka proti Polsku, jak pravděpodobně víte, skončila během dvou týdnů a Hitler triumfoval.
    Během tohoto prvního dne německé okupace byl pro nás Židy jednou z nejvíce znepokojujících věcí, pohled na německé vlajky s hákovým křížem, visící z většiny domů tohoto původně českého města. Kdo byli tito lidé zdravící Němce hákovými kříži? Byli to tak zvaní „Volks-Deutsche“, kteří zdravili Hitlerovy osvoboditelské jednotky? Ale co domy, které nebyly obydleny těmito „Volks-Deutsche“? Jak bylo možné, že i tyto neněmecké domy vyvěsily německé vlajky? Nikdy jsem na tuto otázku nedostal uspokojivou odpověď. Možná, že to tak bylo lepší.
    První noc okupace jsme šli všichni spát hluboce znepokojeni. Brzo ráno následující den  - ještě stále byla tma – jsem se já malý dvanáctiletý chlapec ustaraně probudil. Z nějakého důvodu jsem už znovu nemohl usnout. Byl jsem vystrašený. Vydal jsem se hledat svého otce, kterého jsem nakonec našel stojícího na balkónu. V té době jsme bydleli nad potravinářstvím, které patřilo židovskému obchodníku, panu Zuckermandlovi. Dům byl umístěn na rohu ulic Saska Kupa (dnes Hlavní třída) a ulice Viaduktova, ve druhém poschodí. Můj otec, když mne viděl mne vylekaného, mne k sobě zavolal a položil svou ruku na mou hlavu. Řekl jsem „ Tatínku, co se děje“? a on mi odpověděl „Waltře poslouchej“. To, co jsem slyšel byly zvuky drcení, rozbíjení, zvuky fyzického násilí, rozbíjení skla, hulákání a ječení, pronikavý smích. Znovu jsem se zeptal „Co se děje?“ Tentokrát můj otec šeptajíce odpověděl, „ Myslím, že pálí naši synagogu“. – Když se slunce vyhouplo nad střechy našich sousedů, řekl jsem svému otci „Podívej se tatínku, východ slunce!“ Na to můj otec odpověděl, „ Ano Waltře, východ slunce, ale obávám se, že pro nás je to západ slunce,“
    Následující den jsme se odvážili vyjít ven, abychom se podívali, co se stalo, a skutečně, naše krásná synagoga ležela v troskách. Velká barevná skleněná okna byla všechna rozbita a jejich střepy se válely po celé cestě. Ze sutin se stále kouřilo. Budova byla totálně ztracena. Dokonce svitky svaté Tóry skončily v plamenech. Když jsme zde tak stáli, přicházeli další lidé, aby se podívali. Někteří předstírali, že si ničeho nevšimli a pokračovali dále. Jiní přišli a dělali sarkastické poznámky. Někteří lidé se smáli. Někteří zde stáli v tichosti.
    A tam, kde v minulých dobách lidé vždy mého otce velmi zdvořile zdravili, protože byl velmi známý a vysoce respektovaný, tentokrát nikdo nezvedl svůj klobouk, aby řekl, „Dobrý den pane doktore“!
Proč tak náhlá změna? Divil jsem se.
*
    Od tohoto okamžiku už nás nikdo neznal. Byli jsme přinuceni nosit na rukávu bílé pásky s modrou Davidovou hvězdou a o několik týdnů později nám bylo nařízeno nosit Židovskou hvězdu – žlutou šesticípou Davidovu hvězdu, viditelnou na našem vnějším ošacení. Byli jsme označeni jako Židé. Stali jsme se vyvrženci a nikdo neriskoval být viděn, že nás zdraví anebo, že s námi dokonce mluví. Moje maminka měla potíže při nakupování potravin na trhu, protože farmáři nechtěli být vidět s židovskými osobami. Chlapci, ne starší než já, příslušníci Hitler Jugend, nám podkládali nohy, abychom spadli; mi samému bylo několikrát plivnuto do obličeje a několikrát jsem byl zesměšňován. V parku, dnes známém jako Masarykovy sady, jsme museli první podzim v době nacistů hrabat listí. Když byly utvořeny hromady, SA a Hitler Jugend je zapálily a nařídili nám, abychom běhali a skákali přes ně. Někteří starší lidé spadli do ohně a začali hořet. My mladší a agilnější jsme se pokoušeli hořící uhasit. Toto úděsné divadlo bylo zorganizováno pro pobavení uniformovaných nacistů, ale zdálo se, že některé místní obyvatele pohled na naše utrpení rovněž baví.
    Pak došlo k násilnému vystěhování. Moji rodiče byli nuceni zanechat všechno, co nashromáždili během svého manželství – velkou knihovnu mého otce, veškerý nábytek, perské koberce, olejomalby, antické hodiny, dárky a tak dále. Přestěhovali jsme se z prvního bytu na ulici Saská Kupa do bytu mého strýce Oskara na ulici blízko radnice. Další násilná vystěhování následovala brzo a byli jsme nuceni se přestěhovat do hustě obydleného domu na bývalé polské straně města a pak ještě jednou na místo, německy nazývané Der Boberhuegel. Toto poslední místo se stalo židovským ghettem.  A s každým dalším stěhováním jsme byli dále ožebračováni.
    Můj otec byl krátce po německé okupaci GESTAPEM přinucen, aby se stal vedoucím orgánu, který Němci nazývali Judenrat, což znamenalo reprezentaci židovské komunity vůči německým úřadům. To pro něho představovalo další břemeno a starosti, spojené s odpovědností za židovskou populaci Těšína a přilehlé oblasti. Pokaždé, když byl vyzvednut GESTAPEM nebo zavolán do jejich hlavního sídla, což byly dvě velké budovy, stojící na východním okraji parku, dnes zvaném Masarykovy sady, tak jsme měli hrozný strach, že ho už nikdy neuvidíme. I když jsme byli pořád v našem městě, byla pro nás doba německé okupace, mezi roky tisíc devětset třicet devět a čtyřicet dva, extrémně obtížná. Žili jsme v neustálých obavách.
*
    Předtím, než budu pokračovat ve svých vzpomínkách, tak mi dovolte, abych se s vámi podělil o své první myšlenky po obdržení pozvání pastora Wojnara k oslovení této konference. Do angličtiny se smíření překládá jako „reconciliation“.
Ale co je „smíření?“ Jeho význam je možno vyložit jako  „obnovení přátelských vztahů s někým, kdo byl předtím protivníkem nebo nepřítelem.“ Jinými slovy se jedná o dva byvale protivniky, kteří se nakonec smíří. Podle mého vědomí však nebyli Židé v našem městě nebo ve zbytku Československa nikdy nepřáteli českého národa. Naopak, my židovští čeští obyvatelé jsme si byli vždy vědomi toho a vděčni za to, že můžeme žít v demokratickém státě, ve kterém vládnou stejné zákony pro všechny jeho obyvatele. Když jsme zpívali „Kde domov můj“, byli jsme hrdí na to, že tato země je skutečně naším domovem. A tak jsem se pastora Wojnara tázal co bylo míněno názvem "konference smíření."  Odpověděl ve své vynikající angličtině „Bude to Konference smíření, která má připomenout antisemitismus v minulosti a současně vyjádřit náš Křesťanský postoj k požehnání Židovského národa.
    Nyní jsem porozuměl, co bylo míněno smířením  - šlo vlastně o vyjádření lítosti za minulé české antisemitské postoje v tomto městě a v této republice – a jsem vděčný, že mám tu čest a privilegium zúčastnit se této konference, abych vám pomohl porozumět minulosti.
Je pro mne velmi smutné, jako pro vašeho přítele, uvést, že během této strašné doby, která postihla židovskou populaci tohoto města za nacistů, zde nebyl nikdo, kromě jediné osoby, která by projevila nějaký soucit nebo empatii k naší rodině. Navzdory velkému okruhu známých a přátel mých rodičů, nepřišel nikdo, s výjimkou této jediné ženy, aby se postavil po náš bok a pomohl slovy nebo skutky.
    Tato výjimečná osoba bylo pomocnicí mé matky a kuchařka, která před válkou žila v našem bytě. Do Českého Těšína přišla z Banské Bystrice a měla maďarský původ. Jmenovala se Malči Kurianová a má sestra a já jsme ji milovali. Byla nám skoro tak blízká jako naše matka. Když o tom tak mluvím, tak by mne zajímalo, jestli její syn Arnošt ještě stále žije v tomto městě. Malči, jak jsme ji nazývali, se nabídla, že pro nás uschová některé z našich nejcennějších věcí: několik olejomaleb, několik málo zlatých mincí, několik málo nejoblíbenějších knih mého otce a tak dále. A když válka skončila a má rodina se vrátila z koncentračních táborů do Českého Těšína, Malči Kurianová nám vrátila veškeré předměty, které pro nás uschovávala. Malči byla nádherná a absolutně čestná lidská bytost a vždy na ni budu pamatovat s vděčností a radostí. Vynikající lidi jako Malči Kurianovou v Hebrejštině žehnáme slovy zikhronakh li-vrakhah –„buď požehnána její památka.“
    Když jsem toto všechno řekl, chci abyste věděli moji přátelé, že jsem si plně vědom toho, že jste také vy jako příslušníci českého národa a křesťané, byli ohrožováni nacisty. Rovněž vaši rodiče a prarodiče byli v nebezpečí a vím, že mnoho českých vlastenců ztratilo své životy při obraně demokracie, svobody a své víry. Již jsem se zmínil o svém příteli profesoru Bičovi, který ztratil během války několik členů své rodiny, kteří byli v českém odboji a zahynuli v koncentračních táborech.
    Ale jejich osud nebyl tak krutý jako náš. A vaši rodiče, prarodiče a ještě jejich předci před nimi měli jako následovníci Krista bojovat s antisemitismem, dokud byl ještě čas. Měli se hlasitě ozývat a v kostelech kázat proti antisemitismu. Měli protestovat proti nacistickému pronásledování Židů. Měli pomáhat slovy i skutky. Měli si vzpomenout na Ježíšova slova jeho učedníkům v Evangeliu podle Jana 15:13-14, "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji."
*
    Toto nás přivádí k osudnému dni dvacátého prvního června tisíc devětset čtyřicet dva, kdy jsme byli deportováni. Stále vidím dlouhou frontu asi tisíce židovských osob, pochodujících pod dozorem stráží SS z gheta na Boberhuegel dolů na shromažďovací místo na skládce kovového odpadu, nedaleko od nádraží v Cieszynie. Tam jsme museli odevzdat veškeré cennosti příslušníkům SS, sedících za stoly a majících před sebou volně ležící pendreky a pistole. Tam jsme byli rovněž od sebe odděleni, muži od žen a pak dále rozděleni na skupiny starších, středně starých a mladých lidí a pak naloženi do oddělených vlaků, odjíždějících neznámo kam.
    Nepůjdu do detailů, týkajících se tří let, kdy jsem byl uvězněn nacisty. Je opravdový zázrak, že jsem přežil sedm koncentračních táborů, přes které mě nacisté přeposílali. Německé a odpovídající polské názvy těchto koncentračních táborů otrocké práce jsou: Sakrau-Zakrzow; Brande-Prady; Graditz-Grodziszcze; Nimptsch-Niemcza; Schmiedeberg-Kowary; Klettendorf-Klecie and Waldenburg-Walbrzych, posledním z nich byl pobočný tábor strašlivého koncentračního tábor Gross-Rosen. Koncentrační tábor mého otce byl Blechhammer, pobočný tábor Oswietimi. Poslední tábor mé matky a sestry byl Langenbielau.
*
    Toto byly strašlivé roky za plotem z trojitého ostnatého drátu a dále se tímto pekelným obdobím svého života v tomto čase nebudu zabývat. Pokud budete mít dotazy, týkající se těchto let, rád je zodpovím v části otázek a odpovědí, následující za mým projevem, nebo i později. Postačí, když řeknu, že když jsem byl osvobozen Sovětskou armádou osmého května tisíc devětset čtyřicet pět v koncentračním táboru Waldenburg/Gross-Rosen, vážil jsem 43 kilo, méně než polovinu toho, co vážím dnes.
    V muzeu holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému mi bylo řečeno, že přežití nejužší rodiny, jako byla naše, mělo statistickou pravděpodobnost jedna ku čtyřiceti tisícům. Co se týká širšího okruhu mé rodiny, ztratil jsem dvanáct strýců, tet, bratranců a sestřenic.
    Ze skoro tisíce židovských mužů, žen a dětí, kteří byli deportováni z tohoto města dvacátého prvního června tisíc devětset čtyřicet dva, pouze naše rodina válku přežila: celkově pět osob. Všichni ostatní byli zplynováni na smrt a spáleni v Oswietimi. A z těchto pěti z mé rodiny jsem poslední, který je naživu. A proto vám děkuji za pamětní desku, připomínající židovské oběti nacismu v našem městě, která je umístěna na vnější stěně jediné synagogy, která unikla nacistickému běsnění a která nyní slouží občanům jako Polské kulturní centrum. Byl jsem potěšen, když jsem četl nápis na této desce: „žijící mezi námi a zavraždění v letech 1939-1945 těšínští židé v tomto domě slavili jméno páně." Měli byste vědět, že společný náhrobní kámen pro české židovské oběti z Cieszyna a Českého Těšína je dnes rovněž umístěn na Holonském hřbitově v Tel-Avivu v Israeli.
*
    Po dlouhé, namáhavé a nebezpečné cestě domů jsme se spolu s mojí matkou, sestrou a sestřenicí dorazili do Českého Těšína. Chtěli jsme znovu získat náš starý byt na ulici Saska Kupa a zjistili jsme, že tento byt je naprosto zdevastován. Sovětská okupační jednotka ve městě si našla své sídlo ve stejném domu, kde bylo předtím umístěno městské velení SS, což byl náhodou stejný dům a byt nad potravinovým obchodem Zuckermandl na bývalé ulici Saska Kupa, ve kterém předtím bydlela naše rodina. Všechno bylo zničeno a ztraceno.
    Ale byla zde vynikající novinka, v kterou nikdo z nás nedoufal a sice, že můj otec je naživu. Vrátil se z Oswietimi a ubytoval se u Malči Kurianové, naší skvělé předválečné přítelkyni, o které jsem se zmínil dříve. Když jsem byl vyslán, abych mu řekl, že jeho rodina přijela a je v bezpečí a zdravá, našel jsem ho v bytě Malči, sedícího na židli a dívajícího se do stěny. Trvalo mu pak ještě dlouho, než se vrátil do relativně normálního stavu.
Bylo nás nyní dohromady pět lidí a to i s mou sestřenicí Ilse Borgerovou, která ztratila celou svou rodinu v plynových komorách v Oswietimi. Národní výbor v Českém Těšíně nám v této době přidělil byt na Bezručově ulici, sestávající z jedné ložnice– jedné ložnice pro pět lidí, kteří se právě vrátili z koncentračních táborů. Ne příliš štědré!
    Můj otec nebyl schopný pracovat. Moje matka nebyla schopna pracovat. Moje sestra, stejně jako sestřenice pracovaly po krátkou dobu na Národním výboru.
    Doufal jsem, že se jednoho dne stanu strojním inženýrem, a proto jsem se začal učit v automechanické dílně firmy Tománek. Protože pan Tománek byl Němec, firma byla nyní spravována panem Tomášem, českým policejním důstojníkem, který byl ke mně velmi laskavý. Ale věřte tomu nebo ne, bývalý vlastník Tománek i jeho asistent, který byl rovněž Němec, zůstali antisemity do konce, navzdory faktu, že Němci prohráli válku, a zprávy o zvěrstvech Holocaustu se staly všeobecně známými. Měl jsem s nimi oběma mnoho konfliktů, než byli oba dva odsunuti z našeho města.
    Když pak v roce tisíc devětset čtyřicet sedm přišla hrozba komunismu, věděl jsem, že nastal čas odejít. Kdybych zde zůstal, byl bych odveden do armády a tak bych ztratil další tři roky potenciálního vzdělávání. Chtěl jsem se stát inženýrem a tak jsem uprosil svého otce, aby mi pomohl dostat se ven. I když to bylo velmi obtížné a moje matka byla proti mému odjezdu, podařilo se mému otci vyřídit pro mne pas a sedmidenní vízum do Paříže ve Francii. A tak jsem v únoru tisíc devětset čtyřicet sedm opustil naše město směrem Paříž a pak o dva roky později jsem odtamtud odcestoval do Spojených států.
    Dovolte mi zakončit tuto přednášku informací, že v době mého pařížského pobytu mi má sestra při různých příležitostech psala, že při práci pro Národní výbor a při svých návštěvách bytů místních obyvatel, nalezla v jejich vlastnictví nábytek a další předměty, které nám dříve patřily. Při jedné z těchto návštěv nalezla soupravu naší ložnice v bytě jednoho významného obyvatele Českého Těšína. Naší rodině pak trvalo ještě další dva roky, než se jí podařilo tento nábytek získat zpátky. Když jsme pak společně se svou manželkou Gail, která se bohužel nemohla zúčastnit této cesty, navštívili moji matku a sestru v Havířově v roce tisíc devětset devadesát dva, byl jsem šťastný, že mohu opět spát v postelích této krásné ložnicové soupravy, kterou jsem znal ještě jako dítě.
    Vždycky se najdou takoví, kteří dokáží využít katastrofické události v životech jiných lidí ve svůj prospěch. Je smutné, že jsem musel vyvolat tyto špatné vzpomínky. Ale jsem váš přítel a přátelé musí být k sobě upřímní. Jste upřímní, co se týká minulosti, za kterou nikdo z vás, zde přítomných, není zodpovědný. Chtěl bych vám poděkovat za vaši upřímnost a za vaši snahu odčinit špatné z minulosti pomocí této konference a mého pozvání, které vám má k tomuto cíli dopomoci.
Antisemitismus je něco naprosto hanebného pro jakoukoliv lidskou bytost, ale zvláště pro veškeré křesťany.
*
    Dovolte mi zakončit tyto poznámky textem, který není příliš znám, natož čtený v
 kostelích a synagogách: Přísloví 24:10-12
Budeš-li v čas soužení liknavý,
Budeš se svou silou v úzkých.
Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt;
Což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?
Řekneš-li, "my jsme to nevěděli",
Což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí?
Ten který chrání tvůj život to neví?
On odplatí člověku podle jeho činů.

    Ještě jednou vám děkuji milí přátelé, za možnost být zde mezi vámi a sdílet s vámi své vzpomínky a myšlenky.
Nyní žiji v Americe, ale miluji toto město a stále ho pokládám za „domov můj“.
Děkuji vám.

Komentáře

Vložit komentář