01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg

Nápověda

Zde máte k dispozici články tříděné do kategorií, které můžete komentovat pomocí Komentářů dole pod každým článkem.

Dopis od sboru ve Smyrně

04.05.2007

Dopis od sboru ve Smyrně

Zdroj: stock.xchng

Turečtí mučedníci – dopis od sboru ve Smyrně

„Zvítězili však nad ním krví Beránka a slovem svého svědectví a nelpěli na svém životě až do smrti.“ (Doslovný překlad podle NIV: „Přemohli ho krví Beránka a slovem svého svědectví; nemilovali své životy natolik, aby couvli před smrtí.) Zjevení Janovo 12:11 Dopis globální církvi od protestantského sboru ve Smyrně

Drazí přátelé, Týden, který právě uplynul, byl naplněn množstvím žalu. Mnozí z vás jste už jistě slyšeli o zničující ztrátě, již způsobila jedna událost, která se stala ve městě Malatya v turecké provincii 300 mil (asi 480 km) na severovýchod od Antiochie, města, kde učedníci byli poprvé nazváni křesťany.

Ve středu ráno 18. dubna 2007 se Tilmann Geske, 46–letý německý křesťan a otec tří dětí, chystal odejít do své kanceláře. Políbil na rozloučenou svoji ženu a na chvilku objal svého syna, kterému dal na památku věc nevyčíslitelné hodnoty: „Sbohem, synu. Mám tě rád.“ Tilmann měl pronajatou kancelář od nakladatelství Zirve Publishing. Zirve také bylo místem, kde měl svou kancelář sbor Malatya Evangelist Church. Zirve provozuje jako jeden z druhů služby tohoto sboru tisk a distribuci křesťanské literatury v Malatyji a okolních městech ve východním Turecku. V jiné části města 35–letý pastor Necati Aydin, otec dvou dětí, řekl nashledanou své manželce a také odešel do kanceláře. Měli ranní biblickou hodinu a modlitební shromáždění, na které měli přijít také jiní věřící z města. Také Ugur Yuksel přišel na tuto biblickou hodinu.

Nikdo z těchto tří mužů nevěděl, že to, co je čeká na biblické hodině, je závěrečná zkouška a aplikace jejich víry, která bude zakončena jejich vstupem do slávy, aby přijali koruny spravedlnosti od Krista a čest od všech svatých, kteří je očekávají v přítomnosti Pána. Na druhé straně města deset mladých mužů (všichni ve věku do 20 let) konalo poslední přípravy na svůj krajní skutek víry, jímž měli vyjádřit svou lásku k Alláhovi a nenávist vůči bezvěrcům, kteří – jak si tito mladíci mysleli – podkopávají Islám. Na Velikonoční neděli pět z těchto mladých mužů navštívilo evangelizační bohoslužbu (se vstupem jen pro zvané), kterou uspořádali pastor Necati a jeho lidé v konferenčním sále hotelu ve městě. Tito lidé byli křesťanům známi jako „hledající“. Nikdo neví, co se stalo v jejich srdcích při slyšení evangelia. Byli dotčeni Duchem Svatým? Byli usvědčeni z hříchu? Uslyšeli snad evangelium v jádru svého srdce? Dnes máme jen počátek jejich příběhu.

Tito mladí muži, z nichž jeden je synem starosty v provincii Malatya, patří k tzv. tarikatu, neboli skupině „věrných věřících“ v islámu. Členství v tarikatu je zde vysoce ceněno; je to něco jako bratrské společenství. Skutečně, říká se, že nikdo nemůže zastávat nějakou veřejnou funkci, aniž by byl členem skupiny tarikat. Tito mladíci bydleli všichni ve stejném ubytování pro studenty a připravovali se na přijímací zkoušky na univerzitu. Opatřili si střelné zbraně, kuchyňské nože, provazy a ručníky – to pro svůj krajní skutek ve službě Alláhovi. Věděli, že poteče mnoho krve.

Přijeli v době biblické hodiny, kolem 10. hodiny. Přijeli a biblická hodina zřejmě právě začala. Útok začal údajně poté, co Necati přečetl kapitolu z Bible. Kluci přivázali Ugurovi, Necatimu a Tilmannovi ruce i nohy k židlím a podle toho, jak zachytili svou práci na videa ve svých mobilních telefonech, skoro tři hodiny tyto muže brutálně mučili.

Sousedé na svých pracovních místech blízko tiskárny později říkali, že slyšeli křik, ale mysleli si, že to vlastníci domu mají nějakou domácí hádku – tak nezasahovali.

Mezitím jiný křesťan – Gokhan – a jeho žena – měli odpočinkové ráno. On spal do 10 hodin, potom dlouho snídali a nakonec kolem 12:30 spolu přijeli ke kanceláři. Dveře byly zevnitř zamčeny, a jeho klíč nefungoval. Zatelefonoval do kanceláře, a přestože slyšel ve sluchátku spojení, neslyšel žádný zvuk telefonu z kanceláře. Potom zavolal na mobily svých bratří a konečně Ugur odpověděl: „Nejsme v kanceláři. Jdi na hotelové shromáždění. Jsme tam. Přijdeme tam,“ řekl záhadně. Jak Ugur mluvil, Gokhan slyšel v pozadí pláč a podivný chroptivý zvuk. Zavolal na policii, a nejbližší policista přijel za pět minut. Zabušil na dveře: „Policie, otevřete!“ Původně si policista myslel, že jde o domácí hádku. V tomto momentě však opět zaslechli bručivé zvuky a chroptivé sténání. Policista pochopil, že to je zvuk lidského utrpení, odjistil svůj revolver a znovu a znovu se snažil prolomit dveře. Jeden z vystrašených útočníků odemkl policistovi dveře, a ten vstoupil, aby spatřil strašlivou, odpornou scénu. Tilmann a Necati byli podříznuti. Ugur měl také proříznuté hrdlo a už skoro nedýchal.

Tři útočníci před policistou odhodili své zbraně. Mezitím Gokhan uslyšel na ulici křik. Někdo vypadl z jejich kanceláře ve třetím patře. Seběhl dolů a našel na zemi člověka, kterého potom poznal – jmenoval se Emre Gunaydin. Měl těžké poranění hlavy, a co je divné – vydával chroptivý zvuk. Chtěl sešplhat po okapu, aby utekl, ale ztratil rovnováhu a spadl na zem. Zdá se, že právě on byl hlavním vůdcem útočníků. Jiný útočník se schovával na balkóně o patro níže. Abychom rozmotali tuto síť, musíme se vrátit o šest let zpátky. V dubnu 2001 Národní bezpečnostní rada Turecka (Milli Guvenlik Kurulu) začala považovat evangelikální křesťany za faktor ohrožující národní bezpečnost, a to faktor stejně nebezpečný, jako je Al Kájda nebo teroristické skupiny PKK. Političtí vůdci, novináři a komentátoři ve svých prohlášeních jen živili nenávist vůči „misionářům“, kteří – jak tvrdili – podplácejí mladé lidi, aby změnili své náboženství. Po tomto rozhodnutí v roce 2001 začalo zastrašování sborů, pastorů, a křesťanů, začaly i útoky na ně. Bomby, fyzická napadení, slovní a písemné urážky – to jsou pouze některé ze způsobů, jak se na křesťany útočí. Největší význam má mediální propaganda.

Od prosince 2005, poté, co se kvůli křesťanské hrozbě sešli na dlouhé schůzi manželka bývalého premiéra Ecevita, historik Ilber Ortayli, profesor Hasan Unsal, politik Ahmet Tan a spisovatel – propagandista Aytunc Altindal, každý z nich ve své profesi započal kampaň, aby obrátil pozornost veřejnosti na vynořující se hrozbu křesťanství, které – jak oni tvrdí – se snaží „kupovat duše jejich dětí.“ Skryté kamery ve sborech zachytily prostředí bohoslužeb a zneužily ho jako senzaci, aby posílili strach před křesťanstvím a antagonismus vůči němu.

V jednom oficiálním televizním přenosu z Ankary bylo vidět, jak se turecký ministr vnitra zlomyslně usmíval, když mluvil o útoku na naše bratry v Malatyji. Uprostřed veřejného rozhořčení a protestu proti této události, uprostřed touhy po svobodě náboženství a svobodě myšlení – média a oficiální prohlášení zní stejným poselstvím: „Doufáme, že jste se poučili. Křesťany tady nechceme.“ Zdá se, že toto byl organizovaný útok iniciovaný neznámým dospělým vůdcem ze skupiny tarikat. Stejně jak tomu bylo při vraždě Hranta Dinka v lednu 2007 a katolického kněze Andrea Santora v únoru 2006: mladiství jsou používáni na to, aby páchali náboženské vraždy. To proto, že veřejnost chová vůči nim velké sympatie a také čelí nižším trestům než dospělí, kteří by spáchali stejné činy. Dokonce rodiče těchto dětí jsou těmto činům nakloněni. Matka 16–letého chlapce, který zabil katolického kněze Andrea Santora, se při tom, jak její syn odcházel do vězení, dívala na kamery a říkala: „Bude sloužit Alláhovi časem.“

Mladíci, kteří se podíleli na vraždě, jsou v současné době ve vazbě. V dnešních zprávách se říkalo, že budou souzeni jako teroristé, proto jejich věk neovlivní přísnost trestu. Útočník Emre Gunaydin je stále na jednotce intenzívní péče. Vyšetřování se soustřeďuje kolem něj a jeho kontaktů – říká se, že pokud se neuzdraví, případ upadne v zapomenutí.

Církev v Turecku reagovala způsobem, který oslavil Boha, neboť mnoho křesťanů a pastorů co nejrychleji přijelo do Malatyje, aby stáli při tomto malém sboru a těšili tamní věřící, starali se o formální záležitosti a reprezentovali křesťany před médii. Když Suzanne vyjádřila své přání pochovat manžela v Malatyji, guvernér se snažil tomu zabránit, a když poznal, že tomu zabránit nemůže, rozšířily se řeči, že „vykopat hrob pro křesťana je hřích.“ Nakonec na pohřbu, který by se měl navždy zapsat do dějin křesťanství, muži ze sboru v Adaně (blízko Tarsu) popadli lopaty a vykopali hrob pro svého zavražděného bratra – na jednom sto let starém neudržovaném arménském hřbitově.

Ugur byl pohřben svou rodinou za muslimského obřadu Alevi ve svém rodném městě Elazig. Jeho křesťanská snoubenka přihlížela zpovzdálí ze stínu, protože jeho rodina a přátelé odmítli ve smrti přijmout jeho víru – tu víru, kterou Ugur tak dlouho vyznával a pro kterou zemřel. Pohřeb Necatiho se konal v jeho rodném městě Izmiru, v tom městě, kde přišel k víře. Tma nechápe světlo. Ačkoli sbory vyjádřily své odpuštění za tuto událost, křesťanům se nemělo věřit. Než byla rakev s tělem naložena do pohřebního vozu v Malatyji, prošla dvojím různým rentgenováním, aby bylo jisté, že v ní není nálož s výbušninou. Toto není obvyklý postup pro muslimské rakve. Necatiho pohřeb byl krásnou událostí. Jako záblesk světla z nebe přišly stovky tureckých křesťanů a pracovníků, aby ukázali svou lásku ke Kristu a úctu k člověku, který byl vybrán, aby pro Krista zemřel. Necatiho manželka Shemsa řekla světu: „Jeho smrt měla význam, protože zemřel pro Krista a pro Krista žil… Necati byl dar od Boha. Jsem poctěna tím, že byl v mém životě, jsem korunována ctí. Chci být hodna této cti.“ Křesťané směle přišli a stáli na Necatiho pohřbu; riskovali tím to, že budou viděni a stanou se proto také terčem útoků. Jak se očekávalo, protiteroristická policie zastavovala a natáčela na video každého, kdo přišel na pohřeb – že to bude do budoucna potřebovat. Bohoslužba se konala pod otevřeným nebem ve sboru Buca Baptist durch, a bratr Necati byl pohřben na malém křesťanském hřbitově na okraji Izmiru. Dva zástupci guvernéra v Izmiru se vší vážností pozorovali tuto událost z první řady. Tucty nových agentur dokumentovaly tyto události přímými přenosy a fotografiemi. Kdo ví, jaký dopad měl tento pohřeb na ty, kdo to všechno sledovali? Toto je také počátek příběhu. Modlete se za ně. Jeden skutek se dostal na přední strany největších novin v Turecku: Susanne Geskeová v televizním interview vyjádřila své odpuštění. Řekla reportérům, že nechce pomstu. „Ó Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,“ řekla, čímž z celého srdce souhlasila se slovy Krista na Golgatě (Lukáš 23:34). V zemi, kde je krevní pomsta tak normální jako dýchání, se do sboru dostalo mnoho, mnoho zpráv o tom, jak slova Suzanne Geskeové změnila životy lidí. Jeden fejetonista k těmto slovům napsal toto: „Ona řekla v jedné větě to, co by ani 1000 misionářů za 1000 let nemohlo udělat.“ Mnozí cizinci ve městě Malatya se s největší pravděpodobností odtamtud vystěhují, neboť jejich rodiny a děti byly nyní veřejně identifikovány jako možné cíle útoků v nepřátelském městě. Zbývajících 10 věřících se skrývá. Co se stane s tímto sborem, s tímto světlem uprostřed tmy? Nejpravděpodobněji přejde do podzemí. Modlete se za moudrost, aby turečtí bratři z jiných měst přišli a vedli tento sbor bez vedoucích. Nemělo by nám záležet na tomto velkém městě – Malatyji – městě, které neví, co činí? (Jonáš 4:11)

Když náš pastor Fikret Bocek šel v pondělí s jedním bratrem podat zprávu na ředitelství bezpečnosti, byli dovedeni na protiteroristické oddělení. Na jedné zdi viselo obrovské schéma – přes celou zeď – a na něm byly vypsány všechny teroristické buňky v Izmiru podle druhů. V jednom velkém sloupci byly vypsány všechny evangelikální sbory v Izmiru. Tma nechápe světlo. „Ti, kteří obrátili naruby celý svět, přišli také sem.“ (Skutky 17:6) Prosíme, modlete se za církev v Turecku. „Nemodlete se proti pronásledování, modlete se za vytrvalost,“ naléhá pastor Fikret Bocek. Pro církev je lepší, že jsme ztratili naše bratry; ovoce v našich životech, obnovená víra, hořící touha šířit evangelium, aby přemohlo více tmy v Malatyji… toho všeho se nemá litovat. Modlete se, abychom stáli silně proti vnější opozici a zvláště se modlete, abychom stáli silně ve vnitřních zápasech proti hříchu, to je to, co nás opravdu oslabuje. To víme. Ježíš Kristus byl při tom, když naši bratři odevzdávali své životy pro Něho. On byl u toho, když Štěpán byl kamenován před očima Saule z Tarsu. Jednoho dne nám video zachycující smrt našich bratrů možná odhalí něco více o síle, kterou – jak víme – jim Kristus dal, aby překonali svůj poslední křiž, dozvíme se o pokoji, kterým je Duch Boží obdařil, aby mohli trpět pro svého milovaného Spasitele. Ale také víme, že On jejich stranu neopustil. Víme, že jejich mysl byla plná Písma, které jim dávalo sílu obstát, zatímco tma se snažila přemoci nepřemožitelné světlo Evangelia. Víme, že jakkoli mohli, pohledem či slovem, tito tři se navzájem povzbuzovali, aby zůstali silní. Víme: oni věděli, že brzy budou s Kristem.

Neznáme detaily. Neznáme druh spravedlnosti, který bude či nebude uplatněn na této zemi. Ale modlíme se – a naléháme na vás, abyste se modlili také – aby jednoho dne aspoň jeden z těchto pěti chlapců přišel k víře díky svědectví ve smrti Tilmanna Geskeho, který odevzdal svůj život jako zahraniční křesťan v Turecku, a díky svědectví ve smrti Necatiho Aydina a Ugura Yuksela, prvních mučedníků pro Krista, kteří povstali z turecké církve.

Podrobnosti tohoto dopisu byly získány od různých médií na základě prvních zpráv z tisku a prvních poskytnutých rozhovorů. Soudní případy čekají na vyřízení, specifické a autentické záznamy zločinu nejsou ještě veřejnosti zpřístupněny. Zaznamenala Darlene N. Bocek (24. Dubna 2007)

Zpráva sborům: Prosíme, předejte to co největšímu počtu modlících se křesťanů v co nejvíce zemích. Prosíme, vždycky dodržte tento nadpis: „Od protestantského sboru ve Smyrně“ a kontaktní informaci: http:// www.christianity.com/religiontoday/mailtizmirprotestan@gmail.com// http://www.izmirprotestan.org do češtiny přeložila Jiřina Jírová

Komentáře

Vložit komentář