19.04.2019
Božská ironie
Velkopáteční úvaha
Sténání odsouzených se mísilo ve vzduchu s výsměchem vojáků. „Ať žije Král Židů!“ smáli se utrpení popravovaného. Je to přece jen další, který padl kvůli chamtivosti po moci. Jak naivní z jeho strany bylo si myslet, že se dokáže vzepřít římské velmoci. A jakou potupu mu přichystali namísto královského trůnu! Chtěl k sobě shromáždit národ? Oblečte mu tedy místodržitelův purpurový plášť. Provolávali ho za krále? Ať mu tedy nasadí trnový věnec, ohlašující jeho korunovaci. Namísto uvedení na trůn ho však vyvyšte ho na kříž, ať k němu všichni vzhlíží, ale ne s úctou, nýbrž odporem a lítostí.
Ale právě v této chvíli, kdy vojáci pozorovali zbídačeného odsouzence, sledovali zjevení moci. Tato moc byla však odlišná od té jejich. Pro ně, autorita znamenala naložit veškeré nároky nutné k udržení pořádku. Nevěděli, že žádný vládce nedokáže větší moc než ten, kdo položí svůj život za své poddané. Taková oběť totiž vyžaduje větší moc – moc sebezapření, odhodlání a lásky. Nikdo nedokáže větší lásku než ten, kdo nenávidí sám sebe, aby prokázal lásku ostatním. A v konečném důsledku právě takovéto vyjádření moci podněcuje u toho, kdo ji přijímá, k daleko vyšší poslušnosti než moc skrze nadvládu.
Ale tito Římané neznali zákon sebeobětování, protože se lišil od jejich zákona nadvlády. Když tedy použili svého modelu moci pro pochopení toho, co se před nimi odehrávalo, jejich model selhal. Bylo tomu tak proto, jelikož zákon sebeobětování není pozorovatelný lidským okem, působí na úrovni samotného jádra existence, na úrovni atomů bytí. Na této úrovni selhávají klasické zákony, aby ustoupily místa zákonům kvantovým. Na úrovni kvantových zákonů sebeobětování může být jediné těleso částici a zároveň vlnou. Takže ve smrti tohoto ukřižovaného odsouzence částice slabosti – křehké lidské tělo – narazilo na překážku, totiž bezohlednou římskou vládu. Ale nějakým způsobem tato částice překážkou prošla bez úrazu, jako by byla vlnou. Odsouzenec byl zabít, ale smrt samotná jej nedokázala zadržet. Důvodem bylo to, že odsouzencova slabost byla dokonale sloučena s jeho mocí, vytvářejíc tak dualitu tak uniformní, že v ní tyto dvě protikladné stránky od sebe navzájem nemohly být rozlišeny. Láska tedy byla silnější ne napříč své slabosti, ale právě kvůli ní. Toto byl dokonalý kvantový zákon sebeobětování.
Však římští vojáci tento zákon nerozpoznali, kdys stáli pod oním křížem. Pro ně nemohl být Kristus vzdálenější obrazu moci a majestátu, a jeho prohlášení o kralování nemohlo být žalostnější. Zkrátka celá situace by už nemohla být ironičtější.
Ona ovšem byla. Byla ironičtější a podivnější, než si vůbec dokázali představit, protože oni sami se v této chvíli stali hlasateli Kristovy korunovace. I když by to tak nemohli mínit méně, když provolávali, ať žije král Židů, ohlašovali jeho korunovaci. Zde byl před nimi, nahý a krvácejí – ne pouze nějaký král, ale Ten Král. Ne pouhý vládce nějakého národa, dokonce ne jen vládce planety země a vesmíru, ale vládce veškerého časoprostoru a toho, co je mimo něj. Před nimi visel císař, kterému oni sami vděčili za svou autoritu, kterou nad ním v oné chvíli uplatňovali. Ve skutečnosti mu vděčili za sebe sama.
Přesto jej však nerozpoznali. Nepochopili zákon sebeobětování, zákon, který řídí samotné atomy existence. Nepochopili tu dokonalou, ač zvláštní dualitu moci a slabosti. A my? Rozpoznáme jej?