Bůh má odpovědi na moje otázky

22.05.2019

Svědectví… dokonce svědectví o svém obrácení?  Vždyť jsem nic extra neprožil, žádný úder blesku a prozření během minuty, nic takového neznám … nebral jsem drogy, nehrál automaty, nevysedával po hospodách. Neobrátil jsem se v jediném okamžiku, spíš bych řekl, že jsem se obrátil postupně, asi tak, jako když chlapec dospívá v muže. Napíšu tedy příběh. Příběh o tom, jak jsem ve svém životě poznal Pána Ježíše.

Jako dítě jsem vyrůstal v nevěřící, ale spořádané rodině. Příběh by mohl začít o prázdninách před mými osmnáctými narozeninami, kdy jsem se velkou náhodou dostal jako doprovod na raft s pěti děvčaty. Všechny to byly hezké mladé slečny, s kterými se dalo dobře popovídat a zažít různá dobrodružství. Slečny takové, jaké bývají v posledním ročníku gymnázia. Pět slušných studentek, pět příležitostí k seznámení se. Z oněch pěti děvčat ovšem jedna jediná mělo něco navíc. Byla to právě ta, která přišla na nádraží jako poslední, a nakonec se stala tou první v mém životě. Samo o sobě by na tom nebylo nic až tolik zvláštního, kdybych ovšem hned v první chvíli, kdy jsem ji uviděl - ještě než jsme se poprvé pozdravili – nebyl úplně jasně přesvědčen o tom, že právě tato osoba je tady kvůli mně a já kvůli ní. Jako bych měl napsáno černé na bílém, taková to byla jistota. Opravdu jsme si během několika následujících dní padli do oka a zahleděli se do sebe. První komplikace začaly ve chvíli, kdy náš krátký vodácký výlet končil, a má nová přítelkyně mi dvě zastávky před konečnou chtěla něco důležitého sdělit. Čekal jsem v tu chvíli nejhorší věci, například skutečnost, že na ni doma čekají její vlastní děti, nebo že už je zasnoubena jinému. Co jsem slyšel, mě proto překvapilo. Byla to jediná věta: „Jsem věřící. Nebude ti to vadit?“. Popravdě, nevěděl jsem, co by vadit mělo, v myšlenkách se mi honily různé varianty, ale žádnou zvláštní hrůzu jsem si v té chvíli nedokázal vybavit. Vyzvídal jsem tedy potajmu názory zbylých účastníků výpravy, ale dočkal jsem se pouze odpovědí týkajících se záležitostí tělesných, ne duchovních. Jak už to tedy u takových rozhodnutí většinou bývá, konečný úsudek jsem musel udělat sám. A protože jsem si nemyslel, že by první vztah, který jsem v životě navázal, měl skončit po pěti dnech, začali jsme spolu chodit. Jen jsem pořád čekal, jak se taková víra bude projevovat. Po několika měsících přišla pozvánka k návštěvě sboru, kterou jsem zdvořile odmítl. Návštěvy lékařů nemám příliš v lásce, proto další příležitost moje nejbližší vytušila při návštěvě chirurgie, když mi navrhnula, abych se před návštěvou pomodlil. Poslechnul jsem ji, před spaním jsem přednesl pár vět na způsob modlitby začínající vyznáním „Pane Bože, pokud jsi, pak si přeji, abych to zítra v pohodě zvládnul“, ale tomu, co jsem právě pronesl, jsem moc nevěřil. Ani výsledek této první „modlitby“ nebyl valný, protože jsem se v nemocnici bál ještě víc než předtím. Čas nadále plynul, se svou milou jsme pravidelně jezdili vlakem do Olomouce, kde jsme studovali, a při jednom z návratů přišel další pokus mé milované seznámit mě se svoji vírou. Celou cestu jsme si povídali o její (a hlavně mojí) víře. Měl bych ještě dodat, že jsem se ke křesťanství nikdy nestavěl úplně odmítavě, říkal jsem si, že člověk vlastně neví, jaké jsou věci mezi nebem a zemí, možná by se spíš dalo říct, že jsem o těch věcech mnoho nepřemýšlel;  a když už jsem o nich přemýšlel, tak jsem si stejně nepřipustil jiný závěr než takový, jaký tenkrát byl můj pohled na svět. Vyznání víry, které jsem učinil v onom vlaku mezi Olomoucí a Ostravou, mne přinutily o těchto věcech přemýšlet dále. Vyznáním samotným jsem pouze opakoval slova vyřčená mou milou, a nebyly to výroky, s kterými bych se úplně ztotožnil. Na druhou stranu jsem si říkal, že to jsou slova, která mi nemohou ublížit, ani pokud Bůh neexistuje, ani pokud existuje. Takže ačkoli jsem tomuto vyznání nepřikládal zvláštní váhu, něco v mém vnímání světa se změnilo, a dokonce jsem byl ochoten v myšlenkách přejít tu pomyslnou hranici v připuštění si možnosti existence Boha. Stačilo už jen několik dalších večerů a nocí, kdy jsem před usnutím dost a dost přemýšlel o světě, který mne obklopuje, o smyslu života, a můj příběh se chýlí ke konci. Dnes si říkám, jak bláhové bylo se domnívat, že náš svět mohl být stvořen „jen tak“ náhodou. Vždyť takové přesvědčení chce mnohokrát silnější, pro mne dnes již nepředstavitelnou víru v přírodu, náhodu, osud, neskutečno, spojenou s velkou dávkou fantazie a nadpřirozena, než prostě a jednoduše uvěřit tomu, že tento svět vytvořil a pěvně v rukou drží Pán Bůh. Stejně tak všechny ty „náhody“, které mne v životě potkávaly, všechno to, co vidím kolem, to, jak do sebe svět zapadá, nemůže být dílem osudu, ale jediné vysvětlení těchto věcí pro mne je existence Boha. Bláznovstvím se mi proto dnes zdá víra v „náhodu“, „osud“ a tak dále. Bible poskytuje odpověď na otázky, které člověk ještě ani nevyslovil. Navíc, čím více tuto Knihu čtenář zkoumá, a čím více dobrých kázaní slyší, tím více poznává, že k tomu, aby byl „dobrým“ člověkem, nestačí nebrat drogy a nesedět po hospodách, ale mnohem více, a i člověk podle lidských měřítek „dobrý“ má k dokonalosti podle Božího pohledu daleko. Děkuji proto Bohu za to, že jsem tehdy před patnácti lety potkal ženu, kterou mi On vybral, děkuji za to, že jsem mohl poznat pravdu a najít u Něj útočiště.

 

Mgr. Kamil Dušek