Bůh mě osvobodil od drog

22.05.2019

Venku je pěkné počasí, nádherně svítí slunce a já mám takovou radost. Vím ale, že to mohlo být všechno úplně jinak...

Narodil jsem se do mladé rodiny v Ostravě, která se na mě těšila. Rodiče si užívali rodičovství, ale brzo po mém narození je postihla tragedie. Můj otec tragicky zahynul v zaměstnání.

Jak šel čas, maminka si našla nového partnera a založili novou rodinu. Narodila se jim dcera a já měl tak už dva sourozence.

Byl jsem vždy temperamentní dítě. Nebavilo mě učení a měl jsem podobné potíže jako většina ostatních vrstevníků. Větší problémy nastaly až v pubertě. Začal jsem chodit za školu a do party, začal jsem pít alkohol a kouřit cigarety. Nakonec jsem opustil školu a šel pracovat.

Drogy mě vždycky lákaly. Setkával jsem se v partě s toluenem, který jsme občas čichali, a občas někdo donesl i nějaké tabletky.

S dalšími drogami jsem se setkal až v 90. letech po vojně. Byli jsme mladí pankáči.  Jezdili jsme na festivaly a chodili do klubů.

Jednou jsem pozval do svého bytu mladé narkomanky, které mi nabídly pervitin. Nevěděl jsem, o co přesně jde, ale vyzkoušel jsem to. Píchl jsem si dávku rovnou do žíly. Pak jsem se cítil silný, šťastný a vyrovnaný. Myslel jsem si, že jsem se narodil jen proto, abych bral „perník“. Psal se rok 1992 a do mého bytu se nastěhovala parta narkomanů.

Brzy jsem se stal na pervitinu závislým a s tím přišly velké problémy. Dostal jsem „stíhy“. Měl jsem pořád z něčeho strach, bál jsem se lidí, nikomu jsem nevěřil. Přestal jsem s lidmi mluvit, protože jsem se jich bál. Vůbec jsem nejedl, chodil jsem na jiné byty, kde jsme „vařili“ drogu. Když jsem mohl, bral jsem „perník“, vkuse několik dní.

Několikrát jsem se dostal na psychiatrii, ale ani odborníci mi nedokázali pomoci. Pokaždé jsem, po opuštění nemocnice, zase spadl do drog.

Tenkrát jsem už nechtěl brát, věděl jsem, že jsem na dně, ale vždy jsem někoho potkal a šli jsme vařit a brát pervitin. Ďábelský kolotoč!

Až si jednoho dne pro mě přišla policie a začali mě stíhat za výrobu drog. Takto jsem žil tři roky.

Když jsem byl na psychiatrii naposledy, navštívil mě jeden kluk, který s námi kdysi chodil do party. Věděl jsem o něm, že se stal křesťanem. Ten kluk mi donesl Bibli a říkal, že mi může pomoci jedině Kristus.

Cítil jsem, že má pravdu a tak jsem si začal v té Bibli číst. Četl jsem třeba o tom, že blahoslavení jsou chudí duchem, že si nemám dělat starosti, a že se o mě Bůh postará.

Zavřel jsem Bibli a šel si zakouřit. Cigaretu jsem však nestačil ani zapálit, protože mě náhle naplnil pocit, jaký jsem ještě nikdy předtím nezažil. Tělem mi proudil pokoj a láska. Přestal jsem slyšet ty divné hlasy z televize a začal jsem se modlit k Bohu Otci.

Brzy poté jsem se, s pomocí mamky, dostal do programu Teen Challenge v Tyře. Teen Challenge je křesťanská organizace, která se zabývá pomocí závislým lidem. Bylo to na jaře roku 1995. Také jsem začal navštěvovat sbor Apoštolské církve v Českém Těšíně.

Od té doby jsem se už nedotkl žádné drogy. Udělal jsem si maturitu na zdravotní škole a začal pracovat v nemocnici, protože jsem chtěl pomáhat nemocným lidem. Dodělal jsem si také vyšší odbornou školu sociální a několik roků pracuji v zdravotně sociálním zařízení. Více než deset let jsem ženatý. Máme dvě krásné zdravé děti.

Je to už patnáct let, co jsem uvěřil v Ježíše Krista. Dobře vím, že můj život mohl pokračovat úplně jinak.

 

Petr (Latex) Vaněk