Máme Bibli, ale co s ní?

06.12.2019

Máme Bibli, ale co s ní?

Všichni se shodneme na tom, že Bible je Boží slovo. Ale jak přistupovat k Bibli, abychom jí správně rozuměli? V současné době s novými důrazy na některé morální a etické otázky, je porozumění toho, co pro nás Bible jako Boží slovo znamená, znovu velmi aktuální. Dnes se k tomu tématu vyjadřují snad všichni, kteří k tomu mají co říct, od teologů, biblistů až po běžné křesťany. Ba, dokonce lidé, kteří nevěří, nás rádi o tom, jak bychom měli k Bibli přistupovat, poučují, srovnávají Bibli s Koránem, poměřují míru násilí v Koránu a v Bibli (samozřejmě v neprospěch Bible) a je kolem toho všeho hodně zmatků a nedorozumění. O to více je důležité, abychom si my, kteří bereme Bibli vážně, udělali v těch věcech alespoň trochu jasno.

Na jednom semináři o Bibli, který se konal v Malenovicích v Beskydech pod Lysou horou, jsem začal citátem z Izajáše 13,2 „Zvedněte korouhev na lysé hoře…“ a zeptal jsem se posluchačů, zda už splnili tento příkaz Božího slova? Blahosklonně se usmáli. Ani si neuvědomili, že jejich pousmání mělo hluboký teologický základ. Oznámil jsem jim, že právě dali najevo, že neberou Bibli doslovně. Pro křesťany v naších kruzích to zní velmi hrozivě, že? Mnozí křesťané věří, že pokud nebereme Bibli doslovně, pak jsme liberálové a liberálové přece v nebi nebudou. Tak jak to je? Je to dobře že se nad takovým citátem jenom pousmějeme a jdeme dál, protože si jsme vědomí toho, že kontext v té kapitole mluví o Babylónu, a ne o Lysé hoře v Beskydech? Nebo to je špatně a zrovna jsme zlehčili Boží slovo? Když toto slovo nebereme doslovně, jak to potom je s jinými texty? Kdo nám dává právo rozhodovat, co brát doslovně, a co přeneseně, chcete-li, alegoricky? Jsou to velmi závažná témata a je velmi potřebné si tyto věci ujasnit.

Jaké jsou základní předpoklady pro správný přístup k Písmu?

Řeknu to velmi jednoduše. Je to bázeň Boží. Bázeň Boží je počátkem moudrostí, že? „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají hlupáci.“ (Přísloví 1,7 ČSP) Kdy projevujeme větší bázeň a respekt před Božím slovem? Tehdy, když Bibli používáme podle toho, co je nám sympatické a blízké? Nebo tak, že máme respekt před tím, co nám je dáno, způsobem, jak nám to bylo dáno i před druhem knihy, který nám byl dán? Bázeň způsobuje, že budeme respektovat původní Boží záměr s tím, jakou formu komunikace s námi zvolil. To znamená také, že budeme respektovat druh knihy, kterou nám dal. To se projevuje různým způsobem, já bych to shrnul do dvou kategorii: Za prvé: Uvědomení si různorodosti, členitosti a charakteru vzniku oné knihovny, které říkáme Bible. Za druhé: Uvědomění si důležitosti jednotícího leitmotivu Bible, kterým je jednoznačně Bůh zjevený v osobě Ježíše, tj. Christo-centrické čtení Bible.

To nás posouvá k další věci, a tou je potřeba porozumění celistvosti biblického příběhu i evangelia. Všimli jste si, že Bible není náboženskou knihou, ale knihou, která vypráví příběh? Tím se liší od jiných náboženských spisů – třeba od Koránu. Korán je náboženskou krasomluvou a vlastně vůbec nezáleží na tom, kdy byl napsán, kde byl napsán, protože v něm není příběh. Je uspořádán od nejdelších súr po nejkratší. Vlastně by se neměl překládat, protože ona náboženská staro-arabská krasomluva překladem zanikne. Bible je ovšem úplně jiná kniha! Dokonce takové typicky náboženské písně, jako jsou žalmy, není možné používat bez pochopení příběhu, který za těmi žalmy je, a také účelu, pro který byly určeny. Ještě víc je třeba si to uvědomit u Tóry (pět Mojžíšových knih), že není jen zákoníkem. Má smysl jen jako součást Božího příběhu a příběhu povolaného Bohem Abrahamova národa, Izraele. Všimněte si, jak začíná Desatero v knize Exodus: „Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl: Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne…“ (Exodus 20,1–3 ČSP) Desatero mělo smysl jedině v kontextu zachráněného lidu z otroctví Boží milostí. Teprve tehdy mělo smysl, aby poznávali Boží charakter a jeho názory. Dokonce knihy moudrosti (Přísloví, Kazatel atd.) nemůžeme číst bez toho, abychom vzali v úvahu – třeba příběh krále Šalamouna, co se s ním stalo, jak na tom byl v konkrétní době před Bohem… abychom učinili správný závěr z toho, o čem nás tyto knihy učí. V roce 1551 Robert Estienne (Robert Stephanus) vydavatel, tiskař a učenec, ve svém vydání Vulgáty poprvé použil rozdělení Nového zákona na verše. Podle jednoho z nejrespektovanějších NZ expertů, autora mnohých komentářů, Gordona Fee, je rozdělení Bible na verše a kapitoly sice velmi praktické, ale zároveň velmi zrádné a zavádějící. Žádný jiný dokument nečteme tímto způsobem. Přece milostný dopis od své manželky nečtete v paragrafovém znění! Vždy podvědomě rozlišujeme žánr daného spisu, proč to potom u Bible často neděláme? Mnozí přistupuji ke všem biblickým knihám, kapitolám a veršům úplně stejně. Žel, takto vznikají sekty.

Velmi dobře to zdůrazňuje N.T. Wright: „Mnozí z nás, kteří vyučujeme Bibli, se snažíme Bibli vyladit takovým způsobem, abychom z ní učinili něco jiného, než co ve skutečnosti je – kniha, která vypráví Příběh Boha a jeho jednání s člověkem, a snažíme se z ní udělat knihu náboženských příkazů a zákazů, jiní zase magickou knihu zlatých veršů, které jim pomáhají žít, ještě jiní knihu bizarních náboženských pouček, které platí bez ohledu na kontext. Když se toto snažíme dělat, jako bychom dávali najevo, že konec konců, Bůh nám dal špatnou verzi knihy. Toto je velmi nízké pojetí inspirovanosti Bible.“[1]

Asi začínáte vnímat, že to není jen tak říct: „Bible říká to a to…“, že? Hlavně proto, že to používají lidé často s velmi protichůdnými závěry ohledně totožných biblických témat. Mám takový poznávací test pro to, abych poznal, zda někdo skutečně čte Bibli, anebo se jen tak nábožensky naparuje. Když se někdo tváří, že mu je v Bibli všechno jasné a zřetelné, tak vím, že o čtení Bible jen teoretizuje. Každý, kdo skutečně Bibli čte a zabývá se jí podrobněji, ví, že to je někdy studium s mnoha otevřenými konci. Mnohé věci nevíme. Mnoho věcí v Bibli se zdají být na povrchu jasné, ale hlubším zkoumáním toho podhoubí, proč bylo něco napsáno, zjistíme, že to je dost jinak, než jsme si mysleli. A to nás přivádí k celé obrovské otázce potřeby výkladu Písma.

Výklad Písma

Nemohu se tvářit, že mě nezajímá, jak dané věci rozumějí ostatní křesťané, „prostě mě to Pán takto ukázal, a tak to tedy je“. Je to až zarážející, že všichni se odvoláváme na Bibli jako autoritu, ale máme někdy tak protichůdné názory – někdy dokonce ve velmi zásadních věcech. To by nás mělo vést do pokory a větší úcty k tomu, jak druzí lidé, kteří přistupují zodpovědně k Bibli, vykládají dané pasáže či témata z Bible. Nejhorší situace je mezi různými teologickými kutily, kteří často čerpají z různých internetových zdrojů a většinou všechny ostatní, kdo s nimi nesouhlasí označují za ty, kteří odmítají jasné biblické učení.

To, že Bible vůbec není tak jasná a jednoduchá, jak oni tvrdí, je snad všem seriózním studentům Bible nad slunce zřejmá. Reformátoři – ti, kteří přišli s pojmem „Sola Scriptura“, byli sice nadšení z toho, že mohli dát běžným lidem do rukou Bibli, dokonce v jejich vlastním jazyce. Ovšem zároveň si velmi dobře uvědomovali potřebu Bibli správně vykládat, a tak dali lidem zároveň i pomoc k tomu, aby Bibli správně vykládali. [2]

Jan Kalvín, francouzský reformátor, napsal pro pastory svou Instituci křesťanského náboženství a také komentáře ke všem biblickým knihám (snad vyjma knihy Zjevení). Pro běžné věřící zas připravil katechismus a také různé biblické výklady. Martin Luther s nadšením překládal Bibli do němčiny, aby jí mohli číst běžní lidé, ale velmi trval na tom, aby se děti ve škole spolu s Bibli učily i katechismus. Proč to tak je? Copak nestačí si Bibli jen tak číst? Samotná povaha Písma je důvodem pro nezbytnost výkladu. Ona knihovna, které říkáme Bible, vyžaduje pochopení mnohých věcí a vzetí v úvahu mnoha faktorů. V Bibli nemůžeme jen tak hledat odpověď na každou zajímavost, která je zrovna aktuální.

To, že lze k Písmu přistupovat chybně, a často s velmi závažnými důsledky, ukazuje Pavlovo varování korintským křesťanům: ”On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje.” (2. Kor. 3,6 ČSP) Podívejme se na příklad farizeů a jejich debaty s Pánem Ježíšem. Co bylo problémem farizeů? Určitě ne věcná neznalost Tóry i celého Tanachu. Bylo to neporozumění hlavního leitmotivu celého Písma. Pro stromy nebyli schopni vidět les. Se svým přístupem se dostali do slepé uličky, ve které nebyl život. „Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ A pak o pár veršů dále: „Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte mým výrokům?“ (Jan 5:39–47 ČSP)

Zvláštní povahu Bible dobře vysvětluje Gordon Fee ve své knize Jak číst Bibli s porozuměním: ”Dosti významný důvod, proč je třeba Písmo vykládat, spočívá v jeho samotné povaze. Z historického hlediska církev chápe povahu Písma v podstatě podobně jako chápe Kristovu osobu - Bible je zároveň lidská i božská. Jak to jednou formuloval profesor George Ladd: „Bible je Boží slovo, které nám bylo dáno ve slovech (lidí) v dějinách." A právě tato dvojí povaha Bible od nás vyžaduje úkol výkladu. Protože je Bible Boží slovo, má věčný význam; hovoří k celému lidstvu, v každé době a v každé kultuře. Protože je Boží slovo, musíme ho poslouchat - a řídit se jím. Ale protože se Bůh rozhodl sdělovat své slovo skrze lidská slova v dějinách, má každá kniha v Bibli historickou specifičnost, každý dokument je podmíněn jazykem, dobou a kulturou, ve které byl původně napsán (a v některých případech také historií svého ústního podání, než byl sepsán). Po výkladu Bible volá „napětí", které existuje mezi jejím věčným významem a její historickou specifičnosti.”[3]

Jeden z nejdůležitějších objevů pro mě osobně bylo pochopení právě těchto principů. Bible není Korán, ale soubor knih napsaných lidmi, kteří kromě toho, že byli inspirovaní Duchem svatým (viz. 2. Tim 3,15-17, 2. Pt 1,19-21) psali pod vlivem své zkušenosti, své doby, své kultury, tehdejšího vědeckého poznání. Bůh nepřeválcoval jejich kulturu, dobové vědecké poznání ani způsob vyjadřování. Hlavně to vědecké poznání mi dost dlouho unikalo. Tak nějak jsem si myslel, že např. Mojžíš musel mít stejnou kosmologii jako my. Ani mě nenapadlo, že třeba za 100 let se možná budou lidé stejně smát té naší představě o kosmu, jako se my dnes smějeme té středověké... Také velmi záleží na žánru dotyčného textu. Porovnejte si například nádherný poetický popis narození žalmisty Davida s vědeckým, lékařským popisem toho, jak vzniká zárodek v lůně matky. (viz. Žalm 139,13-18) A to je jen rozdíl žánru.

Význam exegeze biblického textu

Proto je exegeze biblického textu to nejdůležitější, co mají dělat ti, kteří jakýmkoliv způsobem nakládají s Bibli. Exegeze je proces kladení správných otázek vůči textu. Otázek kontextových a obsahových. Jedná se o poznání autorova záměru s tímto textem. A potažmo poznání záměru toho, kdo je oním hlavním autorem, tj. Ducha svatého. Exegeze ovšem nesmí být jen čistě intelektuální činnost! Gordon Fee velmi správně upozorňuje na tento závažný nešvar – tzn.  čistě intelektuální zkoumání Písma. Příliš často se takový badatel dostane svým technickým přístupem jakoby nad text, a pak text analyzuje a zkoumá, ale jako něco, co se ho přímo netýká. Zkoumání textu ovšem vždy musí být v kontextu společenství Božího lidu, který byl oním adresátem těchto textů. Ty texty byly psány se záměrem něčeho v rámci onoho společenství dosáhnout. Gordon Fee uzavírá téma potřeby exegeze takto: „Pokud naše exegeze a naše duchovnost nejsou spojeny ruku v ruce v této věci, pak pochybuji, zda to, co děláme, lze právem nazývat biblickou exegezi. Abych to celé řekl trochu jinak – a soudobými termíny: Jelikož věříme, že Písmo je Božím slovem, skrze které nás Bůh oslovuje, znamená to tedy, že Písmo je podmětem, a my jsme předmětem. V průběhu procesu exegeze na čas pořadí těchto rolí otočíme, takže my – jako podmět, pracujeme s textem jako s předmětem. Dovolím si tvrdit, že proces exegeze není dokončen, dokud se nevrátíme zpět do té správné pozice předmětu, který je pak oním podmětem (tj. Písmem) oslovován.“[4] Exegeze je vlastně formou uctívání Boha skrze poznání Jeho vůle a pak jejího uplatnění v našem životě i v životě společenství Božího lidu. Nemá význam krmit jen hlavu. Úkolem učednictví je zakusit Boha. Prožit zkušenost s ním. Gordon Fee tomu říká: Naslouchání Duchu svatému v textu Písma. Takto také nazval jednu ze svých skvělých knih.[5]

Číst Bibli správně

A teď k té druhé věci: Číst Bibli správně znamená číst Bibli Christo-centricky. Bible (jako kniha, nebo přesněji knihovna) nemá být tím, co se stane objektem naší lásky a našeho vztahu. Tím má být Bůh, zjeven v osobě Pána Ježíše! (Já vím, můžete zde citovat některá místa, třeba z Žalmu 119). Když nás (a židy) muslimové nazývají lidem knihy – nepochopili přesně, o čem je křesťanství. Dovolte, abych to vysvětlil. Bůh nám nezjevil vrcholným způsobem sebe sama tím, že nám dal svatou knihu, ale že se v Mesiáši stal člověkem. V knize Zjevení na trůně není Bůh spolu s truhlou smlouvy, nebo s kamennými deskami Desatera, ani ne dokonce s Bibli v ruce. Je tam Bůh a Beránek. Zdroj slávy, autority i moci. (Zjevení 5,13 ČSP) Číst Bibli Christo-centricky znamená, že chápeme, že např. první kapitoly Genesis nejsou o všech spikleneckých teoriích světa, ani ne o tom, jakou technikou vzniknul svět a za jak dlouho, ale je to o Něm. Kniha Zjevení pak (ovšem v tomto případě pro změnu místo poezie je použit apokalyptický žánr) není o tom, co se píše ve včerejších novinách, ani o tom, zda čárový kód je 666, ale o tom, kdo je na trůně a kdo bude mít poslední slovo. A také, jak na tom jsme my, poddaní a vyslanci Ježíše Mesiáše, když žijeme na tomto světě, kde řádí ony šelmy všech říši a mocnářů. Je to proto o Kristu, protože on je božský Král, protože v něm je završení onoho velkolepého příběhu Boha, skrze příběh Izraele, a v nás je psán jako ta duchovní epištola, psaná ne lidskou rukou, ale Božím Duchem. (2. Kor. 3,2–3 ČSP)

Logos, Boží věčné Slovo není kniha, ale osoba Božího syna. (Jan 1,1-5) Byl to jeho příchod na tento svět, to byl onen vrcholný způsob komunikace, který Bůh ve své moudrosti zvolil. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky.“ (Židům 1,1–2 ČSP)

Celistvost Písma

A nyní, ve světle toho všeho, co jsme si už řekli, je třeba, abychom se dostali zpět k otázce celistvosti Písma. Co znamená, že “Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.”? (2 Timoteovi 3,16–17, ČSP) Mnozí lidé si tak nějak podvědomě zde vkládají tu naší současnou Bibli, a hlavně Nový zákon. Hebrejská Písma, kterým říkáme Starý zákon, bereme tak trochu jako zdroj ilustrací, také jako záznam dějin Izraele, a hlavně jejich Zákona, od kterého jsme (díky Bohu) svobodní. Mnozí dnes volají po úplném „odháčkování“ se od Starého zákona. Možná vás překvapím, ale to, co Pavel mínil tím slovem k Timoteovi, ono „Veškeré Písmo“ byla právě ta dnes upozaďovaná hebrejská Písma Starého zákona. To byla jejich Bible. Jinou ani neměli. Bez této Bible by apoštolské spisy Nového zákona visely ve vzduchu a nedávaly by smysl. Zpráva o Ježíši – kým je a co to pro nás znamená, dává smysl jedině tehdy, když je završením onoho Příběhu Boha v hebrejských Písmech. Ježíš není nějaký gnostický generický kosmický Kristus. Je to Mesiáš Izraele, Boží syn, Danielův Syn člověka, se vším, co to znamená pro nás i pro celý svět.

Stejný problém už generace prvních křesťanů, pod tlakem gnostických učení, řešily, a tehdy církev správně rozhodla, že hebrejská Písma (SZ) a apoštolské spisy Nového zákona jsou jeden nedílný celek. A tak to má zůstat. Samozřejmě v kontextu vzetí v úvahu všech těch principů, o kterých jsme mluvili v první částí tohoto pojednání.

Nedávno u nás kázal můj dlouholetý přítel, člen překladatelského týmu Bible 21 i Studijního překladu, bratr Jiří Hedánek. Jeho kázání se týkalo mj. právě otázky celistvosti Písma. Velmi dobře přirovnal Bibli ke štafetě. „Je to štafeta. Boží lidé si předávají zjevení a Bůh zjevení přidával… Když přistupujeme k Bibli, přistupujeme k Božímu jednání v celých dějinách. Ty dějiny nezačaly naším obrácením a nejsme sami. A Bible není jenom Nový zákon. Jádrem Písem je a vždycky bude Tóra. Židům to není třeba připomínat. Některým křesťanům to může znít překvapivě, pokud si myslí, že Zákon má židy hlavně obtěžovat, aby jim došlo, že bez Pána Ježíše to nejde…“[6] Jiří Hedánek dále pokračoval, že na Tóru pak navazují prorocké knihy (Nevi'im), a pak tzv. Ostatní spisy (Ktuvim). To je TaNaCh, akronym sdružující tyto 3 částí hebrejských Písem. Na to pak – jako nějaká pomyslná vrchní „slupka cibule“, navazují apoštolské spisy Nového zákona.

Před pár léty jsme na setkání pastorů řešili věc kontinuity či diskontinuity Zákona. Na otázku jednoho adventistického pastora, zda pro nás platí Desatero, jsem odpověděl, že nejen Desatero ale celý Zákon, celé Písmo platí – ale v Kristu. Překvapeně se tehdy zeptal: „jak to myslíš?“ Řekl jsem, že právě v tom je jádro pochopení Písma. Ježíš neučil učedníky tomu, aby uměli oddělit tzv. „ceremoniální zákon“ od „morálního zákona“ atd., protože to ani nejde. Je to jeden celek. Ježíš platnost celého Písma velmi důrazně potvrdil (viz např. Matouš 5,17-19) Ovšem učil učedníky vidět Písmo jeho očima. Dokonce je napsáno, že jim nadpřirozeně otevřel mysl, aby takto Písmu porozuměli. (Luk 24,45, ČSP) Nám zaslíbil, že to bude jedna z roli Ducha svatého, který osvěcuje Písmo, abychom je taktéž byli schopní vidět Ježíšovýma očima.

 

Bohuslav Wojnar

pastor AC, KC Český Těšín

 

 


[1] http://ntwrightpage.com/2016/07/12/how-can-the-bible-be-authoritative/

[2] Strauss, M. L. (2011). How to Read the Bible in Changing Times: Understanding and Applying God’s Word Today (p. 96). Grand Rapids, MI: Baker Books.

[3] Gordon D. Fee, D. S. (n.d.). Jak číst Bibli s porozuměním.

[4] Fee, G. D. (2000). Listening to the Spirit in the Text (p. 14). Grand Rapids, MI; Cambridge, U.K.; Vancouver, BC: William B. Eerdmans Publishing Company; Regent College Publishing.

[5] Fee, G. D. (2000). Listening to the Spirit in the Text. Grand Rapids, MI; Cambridge, U.K.; Vancouver, BC: William B. Eerdmans Publishing Company; Regent College Publishing.

[6] https://youtu.be/tQKDLEVBKvc