O Boží lásce

22.05.2019

Vyrůstala jsem v takové tradiční rodině. Mám jednu sestru a spolu s rodiči jsme chodili do kostela. Můj život však velmi poznamenal rozvod mých rodičů, když mi bylo 10 let. Oba jsem měla velmi ráda a bylo mi velice líto, že už nemůžu být společně s oběma, ale pouze jednou u mámy, jednou u táty. K tátovi jsme chodily se sestrou asi dvakrát do měsíce. Byla jsem z toho velmi zraněná a můj život se mi zhroutil. Byla jsem hodně uzavřena, měla jsem problémy sama se sebou a také se to stále zhoršovalo doma. Nemohla jsem totiž přijmout partnera od mámy, kterého jsem začala nenávidět. Utíkala jsem z domu a dělala jsem rodičům spoustu problémů. To mi bylo asi 12–14 let. Máma si se mnou nevěděla rady a dokonce se později (v mých 17 letech) muselo soudně řešit, kdo bude o mě pečovat, protože jsem chtěla být u táty. Ten mě však, natruc mé mámě, odmítl vzít do své péče. To byl pro mě strašný šok. Procházela jsem potom různými vztahy, chtěla jsem si prostě s někým rozumět, s někým si povykládat a vědět, že mě má někdo rád, velmi mi to chybělo. V těchto vztazích jsem ale nenašla naplnění mých tužeb a přišly i okamžiky, kdy jsem si chtěla vzít život a vše ukončit.

Při všech těchto událostech jsem však občas navštěvovala kostel. Jednoho dne jsem přišla na faru, za knězem, kterému jsem oznámila, že se chci také účastnit biřmování, které mělo proběhnout asi za tři měsíce. Kněz mi ovšem sdělil, že bych musela absolvovat všechny přípravné semináře, které byly každou sobotu. To však nebylo možné, protože jsem pracovala. Velice jsem chtěla být na biřmování, ale kněz byl neochotný a nedal mi jinou možnost nebo východisko. Řekl mi, ať přijdu za 6 let znovu a práskl dveřmi. Rozplakala jsem se a celou cestu jsem šla s pláčem domů.

Tehdy jsem začala opravdově volat k Bohu. Jako nikdy před tím. „Bože, proč tam nemůžu jít? Bože, kde jsi? Bože proč?“ A slzy mi nepřestávaly stékat po obličeji. A tehdy Bůh uslyšel mé volání a pláč. Asi za dva týdny na to jsem šla městem a můj zrak ulpěl na plakátě, který zval na evangelizační akci do hotelu Piast. Bylo mi tehdy 19 let. Nemohla jsem odtrhnout oči od tohoto nápisu. Strašně mně to tam táhlo. Mluvila jsem o tom s mámou, kterou to také zaujalo, a o týden později jsme se tam vypravily.  Celou dobu jsem velmi silně cítila, jak se mě dotýká Bůh. Nikdy dříve jsem to nezažila. Na závěr kázání dal kazatel výzvu, kdo chce přijmout Pána Ježíše do svého života a za svého Spasitele, ať přijdou dopředu. Já i máma jsme neváhaly ani minutu a šli jsme za kazatelem. Obě jsme brečely a cítili jsme Boží blízkost. Pán Ježíš se nás dotýkal a uzdravoval naše srdce, naše vztahy, naše rozpolcené nitra, naše rozervané duše. Odstraňoval všechny šípy, které byly zabodnuty v našich srdcích.

Od této doby jsem si s mámou začala více rozumět. Rovněž jsem pocítila obrovskou vlnu odpuštění k partnerovi od mámy. Sama jsem šla za ním a prosila ho, aby mi odpustil. Prázdnotu v mém srdci vystřídal Boží pokoj, radost a láska. Začal mi opravdu nový život, kdy se Pán Ježíš stal mým přítelem. Cítila jsem, že mám Bohu odevzdat různé věci, a že mám ukončit své špatné vztahy. Bůh mně učinil svobodnou a dal mému životu smysl.

Začala jsem pak navštěvovat těšínský sbor Apoštolské církve a také se nechala pokřtít. Bůh mi poslal do cesty věřícího muže, se kterým mám teď už devítiletého syna. Jsem Bohu vděčna za všechno, co pro mě udělal.

Je ještě mnoho věcí, které se udály v mém životě po mém obrácení se ke Kristu. Mohla bych psát o tom, jak Bůh vyslyšel mé modlitby za mého otce, který byl z rozvodu velice zahořklý a nemohl odpustit mámě po dlouhá léta. Díky Bohu, že jsem mohla vidět, jak děkoval Bohu a jak ji odpustil ještě před tím, než zemřel. Také bych mohla psát o mém velmi těžkém období, kdy mi byl diagnostikován nádor na močovém měchýři, a odebrané vzorky potvrdily, že je z kategorie maligních. Mnoho lidí se tehdy za mě modlilo a díky Pánu po operaci si mě lékař zavolal a nechápavě kroutil hlavou, protože to, co vyjmuli z mého těla, neodpovídalo původním předpokladům. Prý jen nějaká forma zánětu. Když jsem chirurgovi mluvila o Ježíši, jen pokyvoval hlavou. Je toho opravdu hodně, co Bůh pro mě udělal a zabralo by to mnoho místa. Raději vám to povyprávím osobně, pokud budete mít zájem.

Tím, že jsem uvěřila v Ježíše Krista, neznamená, že bych ve svém životě neprožívala starosti a problémy, ale už vím, na koho se mohu obrátit o pomoc.

„Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.“ (Žalm 73,28)

 

Lucie Nováková