V očekávání požehnané naděje

30.04.2019

Bohuslav Wojnar

Článek byl napsán pro časopis Život v Kristu (květen 2019), 
a je přepisem poznámek přednášky na Pastorálce AC v Kutné Hoře v březnu 2019.

Co očekávala raná církev? Co očekáváme my? Jak rozumět vyjádřením Nového zákona ve věci Druhého příchodu Pána Ježíše? Co znamená ona příslovečná požehnaná naděje z Listu Titovi? „Boží spásná milost se totiž zjevila všem lidem. Učí nás, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili na tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, v očekávání té požehnané naděje – slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista." (Tt 2,11-13)

Na sympóziu i na pastorálce jsem začal určitým prohlášením, abych předeslal můj přístup k tomuto velmi důležitému, ale také velmi kontroverznímu tématu. Řekl jsem, že bychom měli vždy brát v úvahu 3 věci, které se tohoto tématu týkají: První věc je OPATRNOST. Věřím, že je čas dospět v otázkách eschatologie a uvědomit si, že jen z části poznáváme, a proto mnohé věci v tomto tématu jsou v Písmu velmi nejednoznačné. Měli bychom proto být velmi opatrní v přijímání všech spekulativních názorů v tomto tématu. Na druhé straně jsou určité věci, které jsou řečeny v Písmu velmi jasně, a těch bychom se měli držet.

Druhou věcí je POKORA. Je třeba si uvědomit, že každá škola interpretace má snahu co nejlépe vysvětlit vše, co Bible na téma eschatologie říká. Měli bychom proto zachovat pokoru ve svých postojích k oponentům, a hlavně k tématu. Musíme si přiznat, že každý systém výkladu má mnoho silných stránek, které mnohá místa z Písma vysvětlují dobře, ale pak má některé slabiny, kdy je zřejmé, že některá místa z Písma, příliš do daného systému nesedí. Problém je, že to tak je s každým systémem. Proto ta pokora.

Nakonec je zde i třetí věc, kterou je třeba si uvědomit, a tou je PROPOJENOST. Trochu nadneseně by se dálo říct, že odbornost „eschatolog“ neexistuje, protože eschatologii nejde oddělit od celkové teologie, a hlavně hermeneutického přístupu k Bibli. Proto Eschatologii mají vysvětlovat teologové. A také pastoři, protože jí nejde oddělit od života i historie církve, kde jsou silně zvažovány i dopady daného hermeneutického přístupu na postoje věřících k vnějšímu světu atd.

Moje eschatologické dospívání

Moje eschatologické dospívání začalo někdy v 70. létech, v době, kdy byly velmi populární různé teorie ve stylu knih „Left Behind“, filmů jako Zloděj v noci atd. Postupně jsem začal získávat velmi silnou nedůvěru k těm všem teoriím o 200 milionové čínské armádě, čárovému kódu jako znamení šelmy, o bruselském centrálním počítači, kterému se prý říkalo „bestie“, o tom, jak Mešech a Tubal jsou vlastně Moskva a Tobolsk… a asi chápete, o čem mluvím. U několika prvků v tom tehdy populárním učení (dispenzacionálním pretribulačním premilenialismu) jsem se zastavil, odložil všechny rastry a tabulky a začal studovat Bibli. Byl to přibližně rok nebo více, kdy jsem četl Bibli s tímto zaměřením. Staly se dvě věci: Už jsem nemohl věřit všem těm rastrům a podrobným schématům nebo, chcete-li „jízdním řádům“ konce. Ty se mi rozsýpaly. Získal jsem ovšem pevnou jistotu reality naši požehnané naděje, tj. očekávání viditelného příchodu Pána Ježíše v moci a slávě. Proto jsem se od dispenzacionalního pretribulačního premilenialismu odklonil a postupně jsem dospěl k závěru, že nejblíž mému chápání je historický premilenialismus staré (před-konstantinovské) církve, ovšem bez jejich teologie náhrady. Tento proces dospívání u mě ovšem stále pokračuje: Mám dnes více otazníků, než jsem jich měl v mládí. Mnoho věcí je mi nejasných. Hlavně v otázce Milénia. Přečetl jsem spoustu knih, prostudoval snad všechny eschatologické systémy. Některé jsem úplně zavrhl, u jiných naopak vidím hodně pravdy, ale také mnohé zádrhely. Například po přečtení některých amileniálních knih, hlavně od skvělého teologa Sama Stormse (např. Kingdom Come) nebo klasiku od Kima Riddlebargera A Case for Amillenialism, jsem viděl, jak mnoho věcí je v tomto systému vysvětleno skutečně dobře. Ale na druhé straně vysvětlení, že první vzkříšení z 20. kapitoly Zjevení je vlastně znovuzrození, se mi dost těžko přijímá ve světle slov, která jsou v té souvislosti v Písmu použita. A také představa, že satan je už nyní svázán, aby nemohl svádět národy (Zjevení 20,3) mohla být docela přijatelná v době Augustína, ale už dost těžce v době po Holokaustu, Stalinovi a také po současném řádění islámských džihádistů.

Ale tak je to u každého systému. U dispezacionálního výkladu mi je sympatické to, že vnímá pokračující jednání Boží s Izraelem, ovšem absolutně odmítám jejich umělé rozdělování Božího lidu na dva: Izrael coby pozemský Boží lid a církev coby lid Boží nebeský. Dále třeba na postmileniálním systému výkladu mě oslovuje jejich optimistický přístup k tomu, co se děje s tímto světem pod vlivem evangelia. A zajímavé na tomto přístupu je, že i když je dle mého soudu nejméně pravděpodobný, jsem si vědom toho, že pod vlivem tohoto učení vzniklo mnoho dobrého na tomto světě. Např. probuzení (tzv. Great Awakening) vlivem služby Jonathana Edwardse a dalších postmilenialistů.

Nakonec jsem stále ještě zůstal v táboře premilenialistů (ovšem historických) a souhlasím s D. A. Carsonem (který vyrůstal v amilenialismu a časem přešel k historickému premilenialismu) že premilenialismus je sice nejvíc „messy“ (neuspořádaný) systém, ale je přeci jenom nejblíž přirozenému čtení dotčených biblických textů. Někdy si říkám, že možná to Pán udělal naschvál, že jsou ty věci podány v Písmu tak zakrytě, a to proto, aby byl nepřítel pořádně zmaten. :-)

Kdybych měl přesněji popsat mé zařazení, tak to bude asi takto: Ve věcech současného působení Božího království v tomto světě, s Kristem vládnoucím na nebeském trůně a zde ve světě působícího Božího ducha a Kristova Těla, uprostřed všech antikristů, jsem amileniální realista. V otázkách toho, co se bude dít po Kristově slavném příchodu, jsem historický premilenialista, protože je pro mě významné to, že lidé, kteří měli k Janovi nejblíž, byli premilenialisty. Navíc vnímám důležitost završení Božího jednání s Izraelem i národy. Z toho důvodu jsem také křesťanský sionista, ovšem v jeho původním významu, ne v jeho dispenzacionální podobě, která často spíše té věci ubližuje. Ve věcech přístupu k Olivetské rozmluvě jsem částečný preterista (neplést s plným preterismem). V přístupu k interpretaci knihy Zjevení mi nejvíce dává smysl eklektický přístup (selektivní)  - viz. Keener a mnozí jiní, protože tato kniha musela mít smysl pro první křesťany v pronásledování, ale zároveň mluví i o budoucnosti. Velmi respektovaný teolog dneška Scot McKnight říká, že (cituji) „…Je důležité, aby se (ve věci eschatologie) evangelikálové vyhýbali kontroverzním detailům, které nikdo neví jistě, a namísto toho začali zdůrazňovat onen velký obraz. Nesprávná eschatologie totiž může být nebezpečná.“1 Velmi souhlasím s jeho závěry, které dělá ve své sérii blogů na téma eschatologie:

„Chtěl bych apelovat na jednu hlavní věc: žádný Bibli nasáklý Ježíšův současník si nemyslel, že když přijde Mesiáš, bude takový, jaký byl Ježíš. Proto mám takové podezření, že to, co my si „myslíme“, že se stane, je pouze takovým zábleskem toho, co se skutečně stane. Většina těch, kteří mluví o Druhém příchodu, „toho ví víc, než je zdrávo“ a je to ten druh vědění, které bych chtěl zatlačit zpátky za závoj tajemna tím, co jsem zde řekl. Ano, On se vrátí, ale jak bude jeho návrat vypadat? Obávám se, že každý z nás bude překvapen.“2

Letniční eschatologie

Také letniční teologie není monolitní a statická. V našem hnutí probíhá velmi čilá debata na toto téma a je znatelný odklon od klasického dispenzacionalismu. Existuje velmi hodnotné dílo kolektivu autorů na toto téma: Perspectives in Pentecostal Eschatologies: World Without End3 Editory jsou Peter Althouse a Robby Wandell (2010) Klíčové body interview, které bylo uděláno s jedním s těch dvou editorů, Dr. Peterem Althousem, jsou následující: (1) Ne všichni raní letniční byli dispenzacionalisté. Většina z nich spíše zdůrazňovala „Pozdní déšť“ Ducha svatého před Kristovým opětovným příchodem. (2) Od 40. let (20. století) začali letniční učit dispezacionalismus jako reakci vůči hnutí pozdního deště, a také proto, že se snažili více srovnat krok s širším prostředím evangelikálních církví. (3) Fundamentalistický dispenzacionalismus si však příliš nesednul s letniční eschatologii, protože byl ve své podstatě cessecionistický (popíral současné projevy duchovních darů uzdravování, jazyků atd.) (4) Dnešní letniční teologové zdůrazňují spíše povahu Božího království vyjádřenou pojmem „už je tady, ale ještě ne…“. (5) V kontrastu vůči dispenzacionalismu, který nabízí přesný sled klíčových událostí konce, se zdá, že Bible takovýto přesný prorocký plán události konce nenabízí.4

Jelikož většina z nás byla odkojena na dispenzacionalní pretribulační eschatologii, bude dobré, když se podíváme na to, jak jsme se k ní dostali.

Jak jsme se k tomuto učení dostali?

Jaké bylo učení rané církve? První generace křesťanů nám předala apoštolské svědectví Nového zákona v Bibli. Proto je dobré jejich názory brát vážně. Učení rané církve o nějakém vytržení před soužením do nebe nic nevědělo. Věřili v nadcházející milénium, které začne Ježíšovým Druhým příchodem. A o pretribulačním vytržení nevěděli ani pozdější otcové církve, ani reformátoři, a neví o tom ani většina teologů a biblistů dneška – což nejde říct o autorech populárních knih o eschatologickém obsahu. Je jeden spis, který nejspíš vzniknul v Antiochii okolo roku 100 n.l., o kterém se vědělo, ale dlouhá staletí byl ztracen, nebyl k dispozici. Je to Didaché. Potom, v roce 1873 se tento spis našel v patriarchální knihovně v tehdejší Konstantinopoli.

V Didaché, učení 12 apoštolů, se na toto téma píše takto:
 XVI. 1. Bděte nad svým životem. Vaše lampy ať nezhasnou a vaše bedra ať jsou přepásána. Buďte připraveni. Nevíte totiž dne, v němž váš Pán přichází. 2. Často a ve velkém množství se shromažďujte a proste o to, co prospěje v budoucnu vašim duším. Nic vám totiž nepomůže doba vaší víry, nebudete-li dokonalými v posledním čase. 3. V posledních dnech totiž povstane mnoho falešných proroků a škůdců, ovce se obrátí k vlkům a láska se obrátí v nenávist. 4. Až se rozmnoží nepravost, budou se lidé navzájem nenávidět, pronásledovat a zrazovat. A tehdy se ten svůdce světa zjeví jako syn Boží a bude činit divy a zázraky, země bude vydána do jeho rukou a bude páchat takové nepravosti, jaké se ještě nikdy nestaly. 5. Tehdy lidské pokolení bude přivedeno do očistného soudu, mnozí budou zahanbeni a zahynou. Kdo však vytrvají ve své víře, budou zachráněni od tohoto prokletí. 6. A tehdy se zjeví znamení pravdy; otevřené nebe, pak hlas polnice, za třetí vzkříšení z mrtvých. 7. Ne však všech, nýbrž, jak bylo řečeno: „Přijde Pán a všichni svatí s ním." 8. Tehdy spatří svět přicházet Pána z nadoblaků nebes.5

Mohli bychom citovat mnohé církevní otce, kteří mluví velmi podobně. Prof. George Eldon Ladd dává na začátku své skvělé knihy The Blessed Hope (Požehnaná naděje) z roku 1956, celý seznam citátů církevních otců a ani jeden není o vytržení před soužením. (Jeho knihu jinak velmi doporučuji). Někteří vám budou možná tvrdit, že církevní otec Efrém sýrský ze 4. století psal o vytržení před soužením, ale to není pravda. Za prvé to, na co se tito lidé odvolávají, je Pseudo-Efrém, anonymní spis pocházející ze středověku, a navíc je spíše o postribulačním vytržení. Můžeme proto konstatovat, že toto nové učení o pretribulačním vytržení (před soužením) začalo až prorockými konferencemi v 30. létech 19. století v Británii. Na jedné takové konferenci v roce 1830 v Glasgow ve Skotsku, byla i sestra Margaret MacDonaldová, která měla vidění, ve kterém mluvila o Druhém příchodu Pána. Proto se často v literatuře objevuje její jméno v souvislosti s učením o vytržení. Co mnozí ovšem neví, je ale fakt, že mluvila spíše o posttribulačním vytržení (po soužení) v Den Páně, když přijde soudit svět. Její proroctví bylo publikováno v roce 1840. Ovšem v pozdějším vydání z roku 1861 bylo upraveno a zmínky o “zkoušce církve pramenící z působení Antikrista“ a také zmínka o tom, že „jedině když budeme naplnění Duchem svatým budeme schopní obstát“, byly vynechány. Zdrojem učení o vytržení před soužením je tedy spíše irský právník a teolog John Nelson Darby, který je otcem dispenzacionálního hermeneutického systému přístupu k Bibli, a který na ty konference také chodil. On ovšem pokládal prorocké projevy atd. za démonické, a zdá se, že psal o pretribulačním vytržení už v roce 1927, ještě před proroctvím Margaret McDonaldové. Pak to byl Scofield, kdo tuto teologii popularizoval svou studijní Bibli s poznámkami.

Jeden z důvodů, proč se Darby tak ochotně ujal té představy, že církev musí být vytržená ze Země před začátkem soužení, bylo jeho učení o odděleném jednání Boha s Izraelem a s církvi. Církev vysvětloval jako tzv. „Velkou závorku“ mezi Božím jednáním se starým Izraelem a pak v eschatologické době s budoucím Izraelem. Bůh má podle Darbyho pozemský lid, tj. Izrael a „nebeský lid“ tj. církev. S každým jedná zcela odlišně. K tomu, aby se Bůh mohl vrátil ke svému jednání s Izraelem - znovu na základě skutků Zákona, v novém chrámu, skrze obětování zvířat atd., je třeba, aby církev byla odstraněna z cesty. K tomu slouží učení o odděleném vytržení církve minimálně 7 let před Druhým příchodem Pána Ježíše v moci a slávě. Jen tak na okraj, je dobré si všimnout, že toto učení je překonáno např. už i tím, že stát Izrael už existuje a je velmi zjevné, že je to výsledek Božího jednání s tímto národem. Také Mesiánské hnutí sílí, a přitom pohané stále dostávají milost k pokání a církev je stále ještě tady. Proto i dispenzacionální teologie se mírní a přizpůsobuje. Velmi rád bych proto všem těm, kteří chcete zůstat v rámci dispenzacionálního způsobu výkladu Bible, doporučil, abyste se seznámili s Progresivním dispenzacionalismem, který se velmi přiblížil k současnému hlavnímu proudu výkladu Písma (tj. historickému premilenialismu a amilenialismu). Teď si ale musíme ujasnit jednu velmi zásadní otázku.

Co děláme, když narazíme v Bibli na protichůdné výroky?

Celou debatu o rozdílných pohledech na Příchod Pána se dá shrnout v otázce (jak to vysvětluje profesor Michael S. Heiser) zda jsme v přístupu k Bibli „spliteři“ nebo „joineři“ (děliči či spojovači). Když vám někdo řekne, že viděl autonehodu, že viděl nabourané auto… někdo druhý vám k tomu řekne, že viděl nabouraný náklaďák v příkopu vedle cesty… a někdo třetí vám řekne, že viděl zabodnutý kamion do stromu u cesty… Máte možnost být „spliterem“ anebo „joinerem“. Buď budete mluvit o třech autonehodách ve stejný den, na stejném místě, nebo si ty příběhy spojíte a uděláte si plnější obrázek o tom, co se vlastně stalo. Když narazíme na zdánlivý rozpor v Bibli, např. v Evangeliích – co uděláme? Když čteme u Jana, že Ježíšovo prorocké vyčištění chrámu bylo na začátku jeho služby (hned v 2. kapitole), a u ostatních evangelistů čteme, že to bylo na konci, po jeho slavnostním Vjezdu do Jeruzaléma, jak se k tomu postavíme? Jsme spliteři? Nebo joineři? Někteří to vysvětlí tak, že byly dvě události vyčištění chrámu. Většina biblistů vám ale s celou samozřejmostí vysvětlí, že je to záznam o téže události, i když se detaily liší.  Další takový velmi jednoduchý příklad: Nadpis nad Ježíšovou hlavou na kříži. Každý to má jinak. Řekli bychom si, že tak důležitou věc napíšou všichni stejně. A přeci – máme zde 4 verze: Matouš 27:37 (ČSP):  „Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „Toto je Ježíš, král Židů.“ Marek 15:26 (ČSP): „A byl napsán nápis o jeho vině: Král Židů. Lukáš 23:38 (ČSP): „Byl nad ním i nápis [napsaný řeckými, latinskými a hebrejskými písmeny]: „Toto je král Židů.“ Jan 19:19 (ČSP): „Pilát napsal a upevnil na kříž také nápis, na kterém bylo napsáno: ,Ježíš Nazaretský — král Židů‘“.

Přesně tento princip musíme použit i v přístupu k textům, které popisuji Druhý příchod Pána Ježíše. Těch míst a narážek je obrovské množství. Některé mluví o Příchodu Pána v moci a slávě. Druhé mluví o překvapivém příchodu jako zloděj v noci. Další mluví o překvapivém příchodu pro svět, ale ne pro nás. Ještě jiné mluví o našem shromáždění k němu. Některé zase mluví o vzkříšení z mrtvých a našem proměnění v okamžiku uchvácení, v důsledku jeho příchodu. Správný přístup je, že budeme vidět tyto výroky jako různé stránky téže věci. Tak je to nejjednodušší, nejpřímější a správné. Takto to děláme i v běžném životě. (viz ta autonehoda v tom příkladu).

Také si je třeba uvědomit velmi problematický hermeneutický přístup k výkladu Bible u protagonistů dispenzacionálního systému. Např. vždy velmi rádi zdůrazňují to, že oni jediní přistupuji k Bibli absolutně doslovně, že odmítají alegorický přístup. Problém je v tom, že Bible je napsána v různých žánrech, je plná různých literárních forem, poezie, obrazů, hyperbol, ale také běžné korespondence a antických biografii. Proto když chceme mít skutečný respekt před Božím slovem, musíme začít tím, že respektujeme charakter a žánr knihy, kterou nám Bůh dal.

Vytržení vytržené z kontextu

Další problém je, že toto učení vytrhává své „proof-texty“ z kontextu a vkládá jim význam, který tam není, a objeví se až tehdy, když přijmeme předem danou šablonu dispenzacionálního předporozumění. Tento problém velmi zdůrazňuje prof. Craig Keener na moha místech. Proto (jak tvrdí Keener a další, např. Douglas Moo) nejlepší věc, kterou můžeme udělat, když chceme uvidět, zda pretribulační teorie, je či není biblická, je přečíst si jejich hlavní biblické texty v kontextu.6 Pojďme to tedy udělat. Podle předního dispenzacionálního teologa Johna Walvoorda jsou 3 klíčové texty mluvící o vytržení.

První z nich je Jan 14,2–3 (ČSP) „V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. [Neboť] vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

Kontext Janova evangelia dává jasně na srozuměnou, co je zde myšleno. Je zde řeč o všem, co znamená nový život v Ježíši, naše jistota toho, co se s námi stane po smrti, včetně vzkříšení či proměnění v Den Páně. O nějakém separátním vytržení před soužením zde vůbec není řeč. Ostatně, tentýž Jan, který ta slova zapsal, hned 2 kapitoly na to, cituje Ježíše znovu: „Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33) Prof. Craig Keener k tomu říká: „Jan zřejmě nemá v tomto kontextu na mysli Kristův druhý příchod, ale jeho návrat po vzkříšení, kdy dá učedníkům Ducha (14,16–18). Jak vzkříšení mrtvých (které Ježíš zahájil), tak udělení Ducha signalizují v židovském učení příchod nového věku království. Ve 14,6–7 Ježíš vysvětluje, kam jde a jak za ním učedníci přijdou.”7 Dovolte mi proto shrnutí:

To Ježíšovo vyjádření z Jan 14:1-3 používá slovo „příbytek“, které je použito pouze 2 krát v NZ, a to druhé místo je v té stejné kapitole ve verši 23, kde Ježíš mluví o tom, že přijdou s Otcem a udělají si „příbytek“ u člověka, který zachovává jeho slovo. Obecně je „Dům otce“ většinou chrám, místo přítomnosti Boha, což je jak naše tělo, tak i Tělo Kristovo. Také je řečeno, že nám je připraveny lepší "dům", když ten současný dům (stan) se zbortí. To je samozřejmě řeč o vzkříšeném těle. Závěr tedy lze udělat jediný: Ježíš mluví o místě přítomnosti Boha a jeho Mesiáše, a nás v něm, což nyní je jak tím, že jsme součástí Božího království v Duchu svatém, a také tím, že jsme součástí Těla Mesiáše – církve. V den naší smrti máme místo u Boha v jeho místě přebývání – v nebi, od kterého jsme zatím v těle odděleni. V Den Páně, kdy Pán Ježíš přijde v moci a slávě, budeme od té chvíle už navždy s ním, tj. budeme mít ještě více jeho přítomnosti v Jeho království, jehož prvotiny a závdavek dnes máme v Duchu svatém. To bude opravdu pořádný Miškan (příbytek), místo přebývání. Tak a tyto všechny skutečnosti musíme vzít v úvahu, když slyšíme Pána Ježíše, jak mluví, že je dost příbytků, pokojů, místa pro nás všechny. Ne, jen těch příslovečných jehovistických 144 tisíc, ale hodně místa, pro všechny lidi, kteří o to stojí a jsou „Jeho“. Je to zaslíbení věčné Boží přítomnosti, ve které budeme, ale dnes už v Duchu svatém jsme, protože žijeme už tak trochu svou budoucností (G. Fee). Království už je tady, ale ještě ne v celé završené slávě a moci.

Druhé místo je známá Kapitola o Vzkříšení: 1. List Korintským 15,22–24 (ČSP) „Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc.“ Dále: 1. List Korintským 15,51–52 (ČSP) „Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni.“ Kde je zde v této kapitole vytržení? Slovo uchvácení (harpadzo) se zde vůbec nevyskytuje. Jsou zde slova jako anastasis – vzkříšení, nebo allássó - proměnění. Z mého pohledu je nadbytečné se tímto textem ve věci vytržení před soužením vůbec zabývat.

Hlavní text, který je používán jako korunní argument pro pretribulační vytržení (před soužením), je samozřejmě 4. kappitola 1. Listu Tesalonickým. V tom textu Apoštol Pavel ujišťuje Tesalonické křesťany o jistotě vzkříšení v Den Páně těch, kteří nás předešli. Slovo, ze kterého pojem vytržení (harpadzo) pochází, se objevuje právě v tomto textu. Zde je: 1. List Tesalonickým 4,:13–18 (ČSP) „Nechceme vás, bratři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději. Jestliže však věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh také ty, kdo zemřeli skrze Ježíše, přivede s ním. Neboť toto vám říkáme slovem Pánovým: My živí, kteří jsme tu ponecháni do příchodu Pána, jistě nepředejdeme ty, kteří zesnuli, protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem. A tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte.“

Jsou dva způsoby přístupu k výkladu Písma: Exegeze – to je pečlivá snaha co nejpřesněji zjistit, co daný úsek Písma říkal svým původním adresátům, ve světle historického a literárního kontextu. (doslova – snaha „vyčíst“ význam z textu). Pak je tzv. „Eisegese“. Je to pohled na daný úsek Písma skrze předem přijatou myšlenku nebo učení a snaha tu myšlenku tam nějak napasovat, a to bez ohledu na gramatická pravidla, biblický či historicko-literární kontext. (doslova – snaha „včíst“ význam do textu). Samozřejmě že nám jde o to, abychom se řídili tím prvním přístupem.

V tom textu jsou 3 důležitá slova: Uchvácení - ἁρπάζω (harpadzo). Toto slovo (podle autoritativního slovníku BDAG) v tomto úseku Písma znamená převzetí kontroly nad těmi, kteří jsou uchvácení, bez toho, aby ti uchvácení kladli odpor. Dále je zde slovo vzduch - ἀήρ (aer). Toto slovo znamená atmosférický vzduch – nikoliv duchovní dimenzi nebo nebesa. Třetí zajímavé slovo v tomto textu je „k setkání“ -  ἀπάντησις (apantēsis), znamenající: „Vyjít na setkání (často ve významu „…na setkání návštěvy, např. významného státníka a doprovodění ho do města“. (k tomu za chvíli)

Je také potřeba si uvědomit, že soužení bylo pro Tesalonické křesťany krutou realitou jejich doby (viz. 1Tes 1,6; 1Tes 3,2-4; 1Tes 3,7 a další). Takže otázka, zda bude ono uchvácení před nebo po – v jejich případě nedávalo smysl – to je jako byste vyprávěli křesťanům v Mosulu, že budou před soužením vytrženi. To, co tam Pavel řešil, bylo povzbuzení a vysvětlení ohledně jejich blízkých, kteří zemřeli a nedočkali se Dne Páně, a oni měli o ně obavy, že jim ta sláva Pánova příchodu a nastolení jeho království tím pádem unikla. Pavel je utvrzuje v tom, že ať živí, nebo mrtví, budou shromáždění k Pánu a prožijí s Pánem – spolu s dosud živými proměněnými křesťany – jeho slavný příchod. Historický kontext nás vrací zpátky k tomu slovu apanthesis. To, co Pavel popisuje v 1 Tesalonickým 4, 13-18, je něčím, co nám v naší době může připadat zvláštní. Pro první křesťany ovšem ten Pavlův text byl velmi logický a srozumitelný popis něčeho, co znali ze svého běžného života. Když do města přijížděl někdo významný, hlavně král, pak všichni, kteří neměli před králem co skrývat a těšili se na jeho příjezd, při zprávě, že se blíží k městu, mu vyšli v ústrety, uvítali ho a pak průvodem doprovodili do města, kde pak král "zaúřadoval". Odměnil své věrné, potrestal ty, kteří se provinili atd. V dobové literatuře je mnoho takových příkladů. Některé příklady najdeme i v Bibli. Např. když Pavel přijíždí do Říma. Je to přesně ta situace (Sk 28,15). Když to tedy shrneme: Pavel zde spojuje několik příběhů a proroctví z hebrejských Písem, a přidává k tomu analogii jejich doby, kdy do města přijíždí panovník. Velmi dobře to popisuje N.T. Wright ve své skvělé knize Překvapivá naděje:

První ze tří příběhů, které Pavel propojuje, je příběh o Mojžíšovi, sestupujícím z hory. Zazní polnice, je slyšet mocný hlas, a po dlouhém čekání se objeví Mojžíš a schází z hory, aby zjistil, co se dělo v jeho nepřítomnosti. Následuje příběh ze 7. kapitoly Danielova proroctví, podle nějž bude Boží lid ospravedlněn tváří v tvář svým pohanským nepřátelům. Bude vyvýšen na oblaka, aby usedl v Boží slávě. Tento „příchod na oblacích", který Ježíš v evangeliích vztahoval na sebe, Pavel nyní vztahuje na pronásledované křesťany.

Propojení těchto dvou příběhů v kombinované metafoře, typické pro Pavlův způsob vyjadřování, umožnilo uvést ještě třetí příběh, jak jsme již naznačili. Když měl císař navštívit nějakou kolonii či provincii, občané mu měli vyjít naproti a setkat se s ním ještě předtím, než dorazil do jejich města. Bylo by neuctivé, kdyby vladař dospěl až k branám, aniž by ho jeho poddaní řádně uvítali. A když se s ním setkali, rozhodně s ním nezůstali před branami, ale slavnostně ho uvedli do města. Když Pavel píše, že křesťané se „setkají" se svým Pánem „v oblacích", pak jde vlastně o opak toho, co tvrdí oblíbená teologie vytržení, totiž že věřící zůstanou někde ve vzduchu, daleko od země. Jde naopak o to, že když se setkají se svým vracejícím se Pánem, uvedou ho do jeho panství, tj. k sobě domů. I když máme na paměti, že jde o velmi obraznou metaforu a nikoli doslovný popis, je zřejmé že tato slova mají stejný význam jako v paralele, uvedené v listu Filipským 3,20. Filipští křesťané si byli vědomi svého „občanství v nebi“, ale rozhodně je nechápali tak, že se mají odebrat do hlavního města. Očekávali, že naopak jejich císař přijde z hlavního města, aby zjednal své kolonii důstojnost, aby ji zachránil, je-li to třeba, aby si podrobil místní nepřátele a napravil vše, co napravit potřebuje. Uvedené dva verše z 1. listu Tesalonickým byly tedy hrubě znásilněny těmi, kdo na jejich základě zbudovali učení o domnělém „vytržení“.8

K těm třem hlavním textům, o které se opírá učení o vytržení před soužením, bych ještě přidal velmi oblíbený text, který je používán v zcela opačném významu vůči kontextu toho, co Pán Ježíš říká. Matouš 24,40–41 (ČSP) „Tehdy budou dva na poli, jeden bude vzat a druhý bude zanechán. Dvě budou mlít na obilném mlýnku, jedna bude vzata a druhá bude zanechána.“ Zastánci tohoto učení vám hned přispěchají s vysvětlením, že ten vzat je vzat ve vytržení do nebe. A ten „left behind“ čili ponechán, je ten, kdo zde na zemi zůstane. Ať už Izrael nebo jako člen vlažné (laodicejské) církve. Když ovšem přečteme kontext, je vše dost v jiném světle: Matouš 24,37–40 (ČSP) „Neboť jak tomu bylo za dnů Noe, tak tomu bude [i]při příchodu Syna člověka. Jako totiž v oněch dnech před potopou jedli, pili, ženili se a vdávaly, až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla, takový bude i příchod Syna člověka.  Tehdy budou dva na poli, jeden bude vzat a druhý bude zanechán.“ Je zde použito slovo „smést, odnést, zvednout“, a hlavně, „vzít“. Kdo byl tedy u potopy smeten neboli vzat? A kdo zůstal? Jak říká Ben Witherington – „bylo dobré být v té situaci left behind (ponechán)“. Pokud ale máte přeci jenom pochybnosti – pak Lukáš tomu dává korunu. Ve své verzi dodává otázku zkoprnělých učedníků: Lukáš 17,37 (ČSP) „Řekli mu: „Kde to bude, Pane?“ On jim řekl: „Kde je tělo, tam se shromáždí i supi.“ To nevypadá dobře s těmi vzatými, že? Když jsou vzati tam, kde je řeší mrchožrouti. V Hebrejské Bibli to vždy byl obraz soudu, např.: Ezechiel 39:4 (ČSP) „Na izraelských horách padneš ty a všechny tvé šiky i národy, které jsou s tebou. Dám tě za pokrm dravému ptactvu, kdejakému okřídlenci a polní zvěři.“ V podobenstvích to Pán Ježíš popisoval, jak to zaznamenává Matouš 13,30 (ČSP) „Nechte, ať obojí roste spolu až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘ “ Pak to vysvětluje učedníkům: „On [jim] odpověděl: „Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání [tohoto] věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!“ (Matouš 13,37–43 ČSP) Všimněte si: Nejprve posbírejte plevel (k soudu…) pak shromážděte pšenici do „stodoly Království“. Ale i když byste trvali na svém a věřili, že ti vzatí jsou tou pšenicí (i když Pán Ježíš mluvil opak) tak by to stále nic neříkalo o vytržení do nebe, ale nanejvýš o tom, že budete přizváni k účasti na Ježíšově království, které začne Jeho příchodem.

V souladu s Biblí? Nebo proti proudu celé Bible…

Ještě je třeba dodat jednu poznámku, která vysvětlí jedno velmi závažné zkreslení Bible. Celá myšlenka vytržení před soužením je velmi jasným prvkem eskapismu (snahy utéct z tohoto světa, když přijdou těžkosti). Je to zcela proti celkovému proudu Božího příběhu v Bibli – přitom na tom stojí celá filosofie vytržení před soužením. Dovolte jeden citát z knihy Vytržení za všechny:

„Podstatou vytržení je evakuace. Je to únik křesťanů do bezpečí nebe před těžkými ranami, které dolehnou na celé lidstvo. Svět nemůžeme změnit. Ze světa musíme uniknout. Měli bychom na to vynaložit veškerou snahu a doslova volat: „Čiňte pokání a věřte v evangelium, neboť se přiblížilo nebeské Království“. Ne kvůli tomu, aby se nám lépe žilo na zemi, ale proto, aby co nejvíce lidí chytilo do nebe poslední klidný spoj. Soud světa je neodvratný a další spoje tak klidné už nebudou.“9

Za tím účelem jsou natahovány mnohé verše, které mluví o tom, že máme bdít, abychom unikli Božímu hněvu, který přijde na svět. Nemám zde prostor citovat všechna ta místa. Snad jen jedno z nich, které je v listu Filadelfskému sboru: Zjevení 3,10 (Bible21): „Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já tě zachovám od hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět, aby byli vyzkoušeni obyvatelé země.“ (studijní překlad ČSP má „V hodině zkoušky…) Z toho se usuzuje, že křesťané filadelfské církve (tj. té pravé) budou vytrženi, avšak „laodicejští“ budou ponecháni. (Za tím účelem se ty dopisy 7 církvím vykládá symbolicky jako 7 období církve). Když „Filadelfie“ už bude pryč, „Laodicea“ tady zůstane. Je zde sice paradox, protože v tom listu k Laodiceji Ježíš klepe na dveře toho sboru, avšak v tom učení těch učitelů jsou Laodicejští těmi pošetilými pannami, které klepou na dveře a nejsou vpuštěny. Ale copak si toho někdo všímá? Hlavní problém s tímto výkladem je, že se jedinou část knihy Zjevení, která není psána v apokalyptickém žánru, ale je souborem dopisů konkrétním sborům v konkrétní situaci, bere silně symbolicky, a zbytek knihy, která naopak je apokalyptickou literaturou, se bere doslovně. Představte si tu situaci: Posel čte ten Janův spis, a v něm Ježíšův dopis jejich sboru, a čte následující slova: „Protože jsi (moje věrná církvi ve Filadelfii) zachovala slovo mé vytrvalosti, i já tě zachovám (tím, že zachovám křesťany ve 21. století před válečným řáděním národů tím, že je evakuuji do nebe). Opravdu vám to zní jako povzbuzení pro filadelfské křesťany, kteří čelili pronásledování, zabavování majetku atd.? Jinak, o pronásledování, kterým procházela Filadelfská církev čteme ještě i ve 2. století ve spisu Umučení Polykarpovo, 19,1: „Tolik tedy o blaženém Polykarpovi, který – s oněmi z Filadelfie – svědčil ve Smyrně jako dvanáctý…“ Ale hlavně: stačí nahlédnout do velekněžské modlitby Pána Ježíše, kde je stejný obrat „zachovat od“ použit 3 krát, a je to jediné další místo v NZ, kde se tento obrat ještě používá. Jedná se vždy o zachování zde na zemi. Jan 17,15 (ČSP): „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Bůh má na to, aby nás zachoval v čase největšího pronásledování a soužení. Hněv Boží není obrácen vůči nám, proto se můžeme utíkat k Bohu pro ochranu a pomoc.

To, co ta slova o zachování od zlého, od Božího hněvu atd. znamenají, je totéž, co znamenaly vždy v Bibli i v dějinách. Když Bůh vyléval svůj hněv, vždy dokázal svůj lid zachovat. Zachoval jej také vždy i v dobách krutého pronásledování. Korunním příkladem je zachování Jeruzalémských Mesiánských židů v Zajordání v době onoho velkého soužení v roce 70 při zničení města i chrámu. Také křesťané v období deseti vln římského pronásledování prožívali Boží ochranu, a prožívají ji křesťané v soužení i v dnešní době. S mnohými takovými bratry a sestrami jsem se osobně setkal. Ve Zjevení je zaslíbení, že Pán zachová svou církev před útoky šelmy i draka. Prorok Izajáš píše o nádherném zaslíbení: „Když půjdeš přes vody, budu s tebou, a přes řeky, nezalijí tě. Když půjdeš ohněm, nespálíš se a plamen tě neožehne.“ (Iz 43,2 ČSP)

Co říct závěrem?

Vědomí toho, že Pán přijde, a před jeho příchodem budeme čelit různým vážným výzvám a možná i pronásledování, nás vede k rozvážnému a střízlivému životu v moci Ducha svatého. Nemáme se bát ani připravovat bunkr na ochranu proti atomovkám. Lukáš, když mluví o Druhém příchodu Pána, nám radí toto: „A budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných před řevem a vlnobitím moře. Lidé budou omdlévat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět; neboť mocnosti nebes se zatřesou. A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“ (Lukáš 21,25–28 ČSP). Co znamená ono napřímení hlavy? Lukáš to říká hned o pár veršů dále: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena flámováním, opilstvím a starostmi každodenního života a onen den na vás nepřišel náhle jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na povrchu celé země. Bděte a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se má dít, a postavit se před Syna člověka.“ (Lukáš 21:34–36 ČSP) Bdělost zde, stejně jako na mnoha jiných místech, neznamená připravenost k evakuaci z tohoto světa, ale znamená věrnost Pánu Ježíši v tom, co nám svěřil, a to až do konce. Jsme lidmi, kteří mají důvod chodit s napřímenou hlavou. Nemusíme se bát zítřků. Nemusíme s obavou sledovat výpočty všech teologických kutilů, ani sledovat denní zprávy se strachem z různých Kimů, Erdoganů či Putinů. Můžeme žít v naději a v důvěře v toho, kdo nás zachránil a v den svého příchodu znovu zachrání. Pro tento svět království Boží začne obrovskou katarzi soudu a očisty ohněm. Pro nás už ale Boží království začalo momentem, kdy jsme pochopili, že králem je Ježíš, Mesiáš Izraele. (kdo věří… nepřijde na soud…) Příchod Kristův proto pro nás bude jen překypující plnosti a hojnosti toho, co už nyní jako prvotinu a závdavek v Duchu svatém prožíváme.

Nakonec moje rada pastorům:

Jelikož je Nový zákon doslova protkán eschatologickým očekáváním, měli bychom si proto uvědomit, že nezajímat se o eschatologii, a přitom si myslet, že rozumíme biblickému příběhu, by bylo mylné. Vřele proto doporučuji pastorům, aby se nevyhýbali eschatologii, i když by to znamenalo jen znovu a znovu opakovat onen velký příběh (obraz). Mám za to, že to je něco, na čem se můžeme všichni shodnout, i když v detailech možná zastáváme odlišné názory. Mluvme o tom, že (1) Ježíš přijde znovu. Fyzicky, viditelně a nezpochybnitelně, v moci a slávě. To je naše požehnaná naděje. Mluvme také o tom, že (2) Království Boží „už je tady, ale ještě ne…“ Začalo Ježíšovým prvním příchodem, nyní je implementováno působením Ducha svatého jako prvotina toho příštího věku. Na závěr jeho Druhým příchodem bude nastoleno završení a plnost Božího Království. A také nezapomeňme zdůrazňovat, že (3) věříme, že nastane tělesné vzkříšení všech lidí, kteří někdy žili, následováno Posledním soudem nad živými i mrtvými.

Bohuslav Wojnar

pastor AC, Křesťanské centrum Český Těšín

 


[1] https://www.patheos.com/blogs/jesuscreed/2012/07/14/thoughts-on-eschatology-today/

[2] https://www.preteristarchive.com/2009_mcknight_the-future-of-christian-eschatology/

[3] Perspectives in Pentecostal eschatologies : world without end, Peter Althouse and Robby Waddell, 2010 Wipf and Stock Publishers

[4] https://www.youtube.com/watch?v=1MhFQdIihgs

[5] Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Druhá patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1985. Mírně jazykově upraveno a doplněno některými poznámkami redakcí RTh.

[6] Moo, D. (2010). A Case for the Posttribulation Rapture. In S. N. Gundry & A. Hultberg (Eds.), Three Views on the Rapture: Pretribulation, Prewrath, or Posttribulation (Second Edition, p. 196). Grand Rapids, MI: Zondervan.

[7] Keener, C. S. (n.d.). IVP komentář k dobovému pozadí Bible (Jn 14:3–4).

[8] Wright, N. T. (2007). Překvapivá naděje, český překlad orig. Surprised by Hope, Biblion z.s. 2018, str. 163.

[9] Vytržení, str. 13