13.03.2022
Možná jste si někdy kladli otázku: „O co vlastně ve křtu jde? Proč je důležitý? Je to pouze náš akt poslušnosti? Symbol? Nebo v tom jde o něco víc?“
Pokud vás v souvislosti se křtem nenapadlo přemýšlet o duchovním boji, odpověď vás možná překvapiví, možná ve vás trochu vzbudí obavy.
Je třeba si však hned na začátku ujasnit pravdu o křtu: Křest je důležitý, protože jsme v duchovním boji a potřebujeme se jasně postavit na správnou stranu.
Problém je v tom, že neexistuje neutrální půda. Buď jsme na jedné straně, nebo na druhé. Buď jsme pod autoritou mocností a vlád působících v duchovním světě, anebo jsme pod vládou toho, kdo ty mocnosti porazil a vládne tam, kde je prohlášen za Krále. A to je Ježíš Kristus, kterého vyznáváme jako Pána a Krále.
Odborník na svět Starého zákona, prof. Michael Heiser, k možnosti neutrality říká toto:
„Každý veterán, který zažil boj, vám řekne, že válka je hrozná věc. Chycen v takovém konfliktu, musíte se postavit na jednu ze stran. Mnoho moderních lidí, zejména v rozvinutých zemích, si rádo myslí, že diplomacie a neutralita poskytují osvícenější cestu. Některé války – a někteří nepřátelé – však tuto možnost nenabízejí. Když nepřítel nechce nic jiného než vaši porážku a zničení, neutralita znamená zvolit si smrt. Válka o duše lidských nositelů obrazu Jahveho zuřící v neviditelném světě, je takovým druhem války. Neutralita není na pořadu dne.“ [1]
Určitě znáte všechny hlavní texty, které mluví o křtu (např. Mt 28,18–20; Mk 16,16; Ř 6,1–14; Ko 2,6–15). Dost překvapivý text k otázce, o co vlastně ve křtu jde, předkládá 1. list Petra 3,13–22 (ČSP):
„A kdo vám ublíží, budete-li horlivě usilovat o dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají [jako zločince]. Neboť je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle, když jednáte dobře, než když jednáte zle. Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen. V něm také přišel a vyhlásil zvěst duchům ve vězení, kteří kdysi neuposlechli, když Boží trpělivost ve dnech Noemových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu. Naplnění tohoto předobrazu — křest — i vás nyní zachraňuje, ne jako odložení tělesné špíny, nýbrž jako odpověď dobrého svědomí Bohu, skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jenž přišel do nebe, byli mu podřízeni andělé, vlády a moci, a je na pravici Boží.“
Za dva tisíce let křesťanství bylo na toto místo Písma vysloveno mnoho názorů a teologických teorií. Martin Luther k tomu řekl: „Je to nádherný text, ale možná také ta nejvíce nejasná pasáž v Novém zákoně, takže vlastně vůbec nevím, co tím Peter chtěl říct.“ Jestli máte rádi záhady, pak vás to bude zajímat.
Kdysi jsem v sérii kázání o neviditelné realitě duchovního světa[2] mluvil o problémech, které způsobily, že se svět dostal do područí toho Zlého, jak to popisuje Apoštol Jan) Víme, že jsme z Boha a celý svět leží v tom Zlém.” (1Jn 5,19 ČSP)
První problém: člověk byl oklamán a sveden oním mocným cherubem (představeným v příběhu z ráje jako had), který byl součástí Boží nebeské rady. Do existence člověka se tak dostala smrt a porušenost. Místo aby lidé rozšířili Eden na celou zemi, Eden vzpourou skončil se vším, co znamenal (především spojení nebe se zemí).
Druhý problém vznikl tehdy, když si mocní členové onoho Božího shromáždění, nazýváni Božími syny, brali lidské ženy a způsobili tak existenci rasy obrů (nefilim), kteří uvedli svět do násilí a byli jedním z hlavních důvodů pro potopu. (viz Gn 6,1–7). Tito rebelové byli (podle 1. knihy Enochovy z období druhého chrámu, kterou Apoštol Petr a také Juda, bratr Páně, citují) uvrženi do duchovního vězení a čekají na věčný soud. „Neboť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temných jeskyní Tartaru a vydal je, aby byli střeženi k soudu.“ (2Pt 2,4 ČSP)
Bez Enochovy knihy nelze správně vyložit tento zvláštní text. Jak to říká známý biblista R. T. France: Pokusit se porozumět 1. Listu Petrovu 3,19–20 bez výtisku Enochovy knihy po ruce, znamená předem se odsoudit k nezdaru."[3]
Třetím problémem je vzpoura u věže Bábel, kdy se národy dostaly pod vládu duchovních mocností a autorit, které se následně nechaly uctívat jako bohové těch národů. Bůh od té doby začal jednat s Abrahamem a prohlásil, že Izrael je jeho synem a dědictvím. Bůh ale slíbil, že je to jen do času a že přijde den, kdy se znovu ujme vlády nad všemi národy.
V době, kdy si Izrael tolik zakládal na své příslušnosti k Bohu Stvořiteli a myslel si, že příchod božského krále a Pána, tj. jejich Mesiáše, se bude týkat jen jejich národa, a teprve skrze ně až potom jiných národů, přišel Pán Ježíš. Jako Davidův potomek a Mesiáš se také prohlásil božským Synem člověka z knihy proroka Daniele (Da 7. k.), čímž oznámil, že přišel nejen převzít vládu, ale také vyřešit hřích a smrt. A jsme u toho Petrova vysvětlování. Stejně tak o tom mluví i Apoštol Pavel ve svém listu koloským věřícím: „On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky…“ (Ko 1,13 ČSP)
Když Ježíš zemřel na kříži a vypadalo to jako naprosté fiasko, Bůh tím ve své moudrosti odhalil a demaskoval všechny duchovní mocnosti a autority (včetně světských politických i náboženských autorit). V tom svém poddání se jejich zvůli, je paradoxně odhalil a odzbrojil. V tom momentě se ocitl v říši mrtvých, kde si ty bytosti mnuly ruce, že se konečně dostanou na svobodu. Pán Ježíš jim ale oznámil, že jejich osud byl právě zpečetěn, protože On v hrobě nezůstane, ale povstane ze smrti a posadí se po pravici Boží. To se stalo v Den nanebevstoupení – a jako potvrzení toho, že Ježíš je Král, který převzal moc nad národy, byly Letnice. Ty národy tam (Sk 2. k.) jsou vyjmenovány stejným způsobem jako v tom bábelském příběhu (Genesis 10). Od té doby máme hlásat tuto událost, změnu autority lidem všech národů, které jsou ještě stále drženy v područí mocností a autorit. Ode dne Letnic je to už jen držení ve lži. Pán Ježíš je právoplatným Králem nad každým člověkem, nad každou rodinou, nad každým společenstvím, které se mu poddá. A my zde jsme takovým společenstvím.
Proto Petr mluví o tom předobrazu potopy, kde skrze soud vody byli zachránění ti, kteří byli v arše, jako o předobrazu onoho většího vítězství, které definitivně vyřeší otázku vzpurných mocností, jímž jsou smrt, vzkříšení a nanebevstoupení Pána Ježíše, a Letnice jako výsledek. Potopa proto byla předobrazem našeho křtu ve vodě (spolu s křtem v Duchu), což je naše odpověď na onen kosmický zápas. Slovo „odpověď“ ve 21. verši je spíše „závazek“ neboli „slib věrnosti“ a „svědomí“ a v tomto případě neznamená nějaký vnitřní hlas upozorňující na to, co je správné a co špatné, ale jedná se spíše o svědomitost (o vzetí této věci skutečně vážně) dodržení tohoto závazku. Tak to má překlad Bible21: „Naplněním tohoto předobrazu je křest, který nám teď přináší záchranu – nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek dobrého svědomí před Bohem – skrze vzkříšení Ježíše Krista, který odešel do nebe a je po Boží pravici, kde jsou mu poddáni andělé, vlády i moci.“ (1Pt 3,21–22 Bible21)
Profesor Michael Heiser to shrnuje takto: „Křest tedy není to, co vytváří spásu. ‘Zachraňuje‘ ale tím, že odráží rozhodnutí srdce: slib loajality vzkříšenému Spasiteli. Ve skutečnosti je křest v novozákonní teologii přísahou věrnosti, veřejné přihlášení se toho, kdo je na Pánově straně ve vesmírné válce mezi dobrem a zlem. Ale kromě toho je to také interní poselství těm poraženým padlým andělům. Každý křest je opakovaným připomenutím jejich zkázy v důsledku evangelia a Božího království.“[4]
Proto je křest navýsost otázkou duchovního boje. Je to (jak říká Pavel) přechod Rudým mořem, a tudíž zavření zadních vrátek za sebou – a je to náš krok, ale také Bohem umožněný krok – stejně, jako tomu bylo v Exodu. „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři…“ (1K 10,1–2 ČSP)
To, co znamenal přechod Rudým mořem pro Izraelce – čili ochranu před faraonem, to stejné znamená křest pro křesťana. Zavření zadních vratek satanovi před nosem. Jsme doslova přeneseni z území „pravomoci temnoty“ do „království Syna jeho lásky“ (Ko 1,13).
Petr v tom textu zdůrazňuje záchranu pro ty, kteří se poddají Bohu ve křtu. Je to nový začátek. Nový svět. Nové stvoření. Je to stejné osvobození od mocností a autorit na nebesích, jako to byl konec těch mocností, které byly v Noemově době uzavřeny do Tartaru, aby už nemohly terorizovat tehdejší obnovený svět. Každý člověk svým poddáním se Pánu Ježíši jako Králi a přijetím odpuštění hříchů připomíná těmto mocnostem, a především onomu „starému hadovi“ z Edenu (Satanovi), že jejich úděl je zpečetěn a blíží se den jejich soudu. Bude to konečné vysvobození světa z jejich područí. Bude to den, kdy se „království světa stanou Královstvím Boha a jeho Mesiáše“ (Zj 11,15).
A teď si představte, že máme možnost se tohoto vítězství v onom kosmickém konfliktu účastnit už teď a že náš křest je právě vyjádřením tohoto závazku loajality v plném vědomí toho, co to znamená.
Hlavní pointa textu 1Pt 3,21–22 je: (1) V souladu s celkovým významem tohoto listu, ve kterém Petr vysvětluje, že naše utrpení a soužení jsou součástí našeho následování Ježíše, chození v jeho šlépějích. (2) Proto můžeme mít jistotu, že tak jako On byl po svém utrpení vyvýšen a oslaven před tváří svých nepřátel, nakonec také my – když stejně jako Ježíš zůstaneme věrní – budeme ospravedlněni a oslaveni před tváří našich nepřátel.[5]
Když žijeme v tomto vědomí a pod působením tohoto obrovského příběhu, nenechá nás to nečinnými v díle záchrany těch, kteří ještě jsou na té druhé straně. Také si budeme vědomi, že každým skutkem poslušnosti svému Králi vyjadřujeme zároveň neposlušnost mocnostem, kterým je takto oznamováno Ježíšovo panství.
To dává našemu životu nový rozměr. Lidi, kteří vám netleskají, ale třeba vám závidí vaše výsledky ve škole, v práci či v životě, můžete milovat a přát jim jen dobré. Když se nám naopak nedaří, jsme horší studenti než jiní (řeknu vám tajemství – ano, existují lepší studenti, lepší pracovníci než vy, jakkoliv jste dobří), tak to přijmeme s pokorou, protože víme, že náš Pán a Král nás nehodnotí podle našich výkonů, ale podle postoje srdce. Navíc je hlavním měřítkem jeho velké smilování.
Je to sice neviditelná realita našeho každodenního boje, ale je stejně reálná, jako vše, co vidí naše oči. Ve světle těchto skutečností jsem se před časem rozhodl, že dříve než někoho u nás v Křesťanském centru pokřtíme, položíme mu obdobné otázky, jaké se kladly křtěncům v rané církvi, kdy byl onen duchovní boj ještě velmi silně vnímán. Ptám se:
(1) Věříš v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země?
(2) Zříkáš se hříchu, satana i všech jeho cest, abys mohl/la žít ve svobodě Božích dětí?
(3) Věříš v Pána Ježíše Krista, Božího Syna a našeho Pána a Spasitele, a svěřil/a jsi svůj život pod jeho vládu a chceš jej následovat jako jeho učedník?
(4) Věříš, že skrze svou smrt na kříži, vzkříšení a nanebevstoupení ti zajistil odpuštění hříchů a věčný život?
(5) Věříš, že je to jedině Duch svatý, a ne tvoje vlastní síla, kdo tě uschopňuje žít život učedníka Pána Ježíše? Chceš proto chodit v jeho plnosti každý den?
Teprve po kladné odpovědi na těchto pět otázek dovolíme člověku vstoupit do vody. Po vystoupení z vody se pak za každého křtěnce modlíme za naplnění Duchem svatým.
V našich kruzích je důležité ještě upozornit na dvě věci. (1) Ke křtu je třeba církev. Není to nějaká soukromá záležitost mezi křtěncem a Bohem. (2) Křest se velmi týká celých rodin, rodičů i dětí. Důležité je, abychom ani na vteřinu nedali místa ďáblu svým pochybováním o tom, jak to vlastně s našimi dětmi je. Často křesťané řeší, zda budou spasení indiáni v pralese, kteří neslyšeli evangelium, a své děti nechávají svým váháním a nechápáním těchto principů na pospas duchu tohoto věku, který je pak pohltí. Není nic nenormálního, když dítě z věřící rodiny, prožívá své podřízení se Ježíši a vyznání ho jako Pána postupně, úměrně svému věku. Není správné takovým dětem dávat najevo, že se od nich čeká nějaké dramatické svědectví obrácení jako od člověka, který se obrátil z pohanského světa ke Kristu a jeho život se o 180 stupňů otočil.
Měli bychom být schopni předat svým dětem touhu po Boží přítomnosti a naplnění Duchem svatým. Nejde až tak o to, kdy bylo dítě pokřtěno ve vodě, jako spíše o to, zda prožilo naplnění Duchem svatým. To je zkušenost, kterou může stejně silně a nadpřirozeně prožít dítě, které se narodilo ve věřící rodině, a nikdy neodešlo od Pána, jako člověk, kterého Bůh dramatickým způsobem zastavil na jeho hříšné cestě života v tomto světě.
Mnohá svědectví toho, kdy byli při křtu lidé osvobozeni z démonského zajetí, jen dokládají fakt, že se u křtu jedná o skutečný duchovní boj. Viděl jsem to například v době probuzení v Pensacole na Floridě. Někteří byli během křtu vysvobození od démonů, jiní také uzdraveni. Někteří prožili naplnění Duchem svatým, přímo když ještě byli ve vodě.
Od pastora Davida Pawsona, skvělého biblisty, který kdysi u nás vyučoval na jedné konferenci, ale nyní už je u Pána, jsem slyšel zvláštní svědectví. Několikrát sdílel svědectví jednoho muže z jejich sousedství. Byl bývalým členem motorkářského klubu Hell’s Angels. Dělal si starosti s tím, že měl na své hrudi vytetovaného ďábla, a chtěl se nechat pokřtít, protože skoncoval se svým životem hříchu. Chtěl se tetování zbavit, ale stálo by to příliš hodně peněz a trvalo by to příliš dlouho. Poprosil jednoho pastora, kterého David Pawson znal osobně, aby ho na zahradě v bazénu pokřtil. Styděl se podstoupit křest před celým shromáždění právě kvůli tomu tetování. Pozval proto na zahradu jen pár svých přátel. K překvapení všech, po tom, co vystoupil z vody, tetovaný ďábel byl z jeho hrudi pryč, ostatní tetování zůstalo. J
Tomuto muži byste těžko vysvětlovali, že křest je jenom symbol, že? Je zvláštní, že v muslimském světě může muslim klidně jít do kostela, to není problém. Ale jakmile se muslim nechá pokřtít – celé peklo i celý jeho svět se proti němu postaví. Ty mocnosti vědí, že dotyčný nadobro unikl onomu bohu pouště a patří teď Pánu Ježíši. Žel, mnozí za toto rozhodnutí platí velmi vysokou cenu. Znovu a znovu můžeme slyšet svědectví, která to potvrzují. Jediné, co může pak nepřítel udělat, je (pokud mu to Pán dovolí), ublížit těm lidem na těle. Ale vytrhnout takového člověka z Ježíšovy ruky nedokáže ani ten nejmocnější kníže temna. Jak to píše i Apoštol Pavel ve svém listu Římanům: „Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: ,Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.‘ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,35–39 ČSP)
Bohuslav Wojnar
pastor sboru AC, Křesťanské centrum Český Těšín
[1] Heiser, M. S. (2015). The Unseen Realm: Recovering the Supernatural Worldview of the Bible (First Edition, p. 335). Bellingham, WA: Lexham Press.
[2] https://www.kctesin.cz/cz/kazani/neviditelna-realita/all
[3] R. T. France (“Exegesis in Practice,” 265)
[4] Heiser, M. S. (2015). The Unseen Realm: Recovering the Supernatural Worldview of the Bible (First Edition, p. 338). Bellingham, WA: Lexham Press.
[5] McKnight, S. (1996). 1 Peter (p. 217). Grand Rapids, MI: Zondervan Publishing House.
